Už to tady bylo. Mělo by to být snazší? Nevím...

Je to dlouho, co jsem naposledy psala na blog, ale v tuhle chvíli se očividně potřebuji vypsat. Potřebuji se o své pocity podělit, ale sdělit je svým blízkým by znamenalo čelit jejich nepochopení, které v tuhle chvíli bolí až příliš...

Je to zvláštní. Přepadl mě z ničeho nic smutek, zvláštní pocit prázdnoty a toho, že něco není v pořádku, ač vlastně nevím co. Prostě jsem jen začala být smutná. Chuť brečet, která přichází bez zjevného důvodu mi našeptávala, abych zalezla do postele, schovala se pod peřinu, lehla si a fňukala. Já však místo toho našla hudbu od Poets of the Fall a začala zpívat...

... máme tady Vánoce.

Zimní slunovrat Ver přežila v klidu a pohodě, ovšem to horší teprve čeká, samozřejmě. Vánoce. Ty svátky, které vedou ke spoustě rozporů, otravné přetvářky a tichému skřípání zubů, jak se zdá. Pořád ještě doufám, že letos to bude jiné. A naděje umírá poslední, no ne? (Příšerka by dodal: "Ale stejně umře," ale nebudeme tak pesimističtí, ne?)

A tak se vzpamatováváme z šoku, který nám naši přátelé připravili. S Eri jsem dlouho nemluvila, nepsala jsem si s ní, neměla jsem nejmenší potřebu. Nebo spíše jsem se nechtěla zbytečně trápit. Možná tak. Protože když mi napsala, skončilo to hádkou. Možná ani ne hádkou, ale vyšlo to tak, že jsme si asi navzájem moc rozlámaly srdíčka, než abychom se přes to dokázaly přenést. Příšerka o tom chtěl se mnou mluvit, byla jsem na něj hnusná a zakázala mu to. Tak moc to bolí. Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet... vlastně pořád pořádně nechci, protože to pořád bolí. I když asi trochu méně. Čas možná přece jen hojí rány dostatečně účinně.

Konečně jsme zase sami dva... tedy, tři. Příšerka, já a Brix, přirozeně (Max je stále na návštěvě).

Během posledního měsíce se toho událo celkem dosti. A některé chvíle byly opravdu perné. Třeba když jsme s miláčkem vyrazili na oslavu narozenin "našich rodičů" (mého otce a

Asi mám divnou náladu... protože není normální, abych na blog psala. Už jsem to zatraceně dlouho neudělala a neplánovala jsem, že to někdy ještě dělat budu. Ovšem... plány mají tendenci se měnit s každým okamžikem, očividně...

Tento den začínal zajímavě... těšila jsem si, že si dám s Příšerkou kafíčko, protože obvykle to nestíháme, neb vstává brzy ráno do práce a nechce mě budit (což mu vymlouvám, ale k ničemu to není). Ovšem nečekala jsem, jaký to bude mít vývoj, vzhledem k tomu, že samozřejmě jsme si tedy začali povídat a nějakou shodou okolností jsme se dostali až do fáze, kdy pronášel nelichotivá slova na adresu svých příbuzných, navíc tentokráte dokonce těch, které už roky neviděl, a tedy veškeré informace má pouze zprostředkované. Přirozeně jsem jej tak napomenula, že to od něj není hezké a neměl by pomlouvat lidi, které v podstatě nezná. Jenže on to nebral jako pomluvu, ale jako fakt, což mě... zarazilo.

Jak může člověk brát závěr z něčeho, co si odvodí z několika zprostředkovaných informací, jako fakt?

 .

Můj strážný anděl, ochranná ruka osudu či Vesmír... nějaká ta síla mi včera do života vnesla poučení, které jsem konečně dokázala pochopit a přijmout. Je to šílené, a ještě dneska se mi to nedaří pochopit, co se vlastně stalo... a je to neuvěřitelné, ale cítím se krásně a daleko svobodněji. Ovšem včera to byla i tak dosti trpká zkušenost, byť jsem za ní nyní velmi ráda.

Poslouchám Daniela Landu (a sem-tam se směju hloupým komentářům pod videi na YouTube)... vždycky se k tomu vrátím, k hudbě, která mě doprovázela už od narození, ba dokonce, pokud je to možné, na mě měla vliv už předtím. Daniel Landa a Jaromír Nohavica, pro mě asi navždy nejlepší zpěváci všech dob (snad taktéž proto, že s nimi všechny ostatní zpěváky srovnávám, většinou poslouchám jen zpěvačky)... ono, co se v mládí naučíš... Každopádně, mě to mimo jiné dovedlo zpátky na můj blog. Poslední dobou jsem totiž byla až moc ve světě, který mi donedávna nebyl moc znám – ve světě her počítačových a mobilních, což najednou vůbec nechápu, jak jsem mohla místo psaní a čtení raději mačkat tlačítka jako nějaká cvičená opička. Bohužel to zabíralo příliš mnoho z mého času, byť mimo to jsem se překvapivě taktéž dostala i ven z baráku, ale o tom jindy...

Ver nepíše... nebo alespoň ne tady. Ač je pravda, že všeobecně jsem teď jaksi podlehla zimnímu spánku. Zvláštní, vzhledem k tomu, že teprve včera napadl první sníh, a já nic nového nenapsala už od dubna. Takže to byl spíše letní spánek, který se nyní (s trochou štěstěny na bříšcích prstů) snad chýlí ke konci. Nevím, zda je to smutně úsměvné, nebo jen lítostivé, že většina mých příspěvků zde začíná právě tímto oznámením: "Ver už zase nepíše" – snad bych ho měla změnit na "Ver snad psát začne", ale na to jsem nyní příliš velký pesimista. Na druhou stranu, někde se přece jen objevuji, byť ne v tolika řádcích jako obvykle – na Online Textových Role-Play herních projektech...