Bylo nás… až moc

Konečně jsme zase sami dva... tedy, tři. Příšerka, já a Brix, přirozeně (Max je stále na návštěvě).

Během posledního měsíce se toho událo celkem dosti. A některé chvíle byly opravdu perné. Třeba když jsme s miláčkem vyrazili na oslavu narozenin "našich rodičů" (mého otce a jeho matky), pročež se Příšerka se svou matkou rozhádal a od mého otce v té souvislosti dostal přes hubu. Byl to děsivý večer, kdy jsem během minuty zvládla naprosto vystřízlivět. Jednoduše jsem v jednu chvíli blábolila anglicky a chtěla spát a ve druhou štěkala česky příkazy na všechny tři, aby dali pokoj a energicky je posílala každého jiným směrem.

Každopádně, i když to v tu chvíli vypadalo zle a Příšerka byl naštvaný na celý svět, po pár dnech si uvědomil, proč se na něj zlobím, omluvil se, a nakonec pochopil i to, proč má monokl. Jeho schopnost odpouštět sice stále není dostatečná, aby se k tomu stále a znova nevracel, ale budu doufat, že k tomu se ještě dopracujeme.

A pak přišel další konflikt. Tentokráte nejspíše vyústění ponorkové nemoci, kterou jsme všichni trpěli, když nás v tomhle poněkud malém bytečku bylo poměrně hodně. Což bude chtít však trochu rozvést, aby bylo jasno...

V létě k nám na návštěvu přijela Erí, má kamarádka z Čech, která se rozhodla, že by se chtěla odstěhovat od rodičů a tady u nás se jí zalíbilo natolik, že se rozhodla si to zde vybrat jako svou budoucí destinaci. A tak trochu jí v tom rozhodování pomohlo i to, že se do sebe zakoukali s Adislavem, kamarádem, který bydlí nedaleko. A tak na konci srpna Erí dorazila k nám, s tím, že se nechala přeřadit v práci a že bude nějakou chvíli bydlet u nás, než si najde byt. Byla jsem z toho stejnou měrou nervózní jako nadšená, ovšem nervozita začala převládat hned v následující chvíli.

Protože společně s Erí se k nám nastěhoval i Adislav, který to neměl s nikým z nás domluvené a jenž bydlí nějakou tu necelou půlhodinku cesty autobusem, takže to tak úplně nebylo nutné. A o týden později si sem přivedl i svého psa s tím, že jeho matka jej nezvládá. Opět bez toho, abychom na to byli upozorněni dříve, než když vycházel na autobus a vracel se už se psem. A tak jsme se poštěkali s Příšerkou, protože já se snažila být umírněná a on byl naštvaný a neb to nemohl ventilovat přímo k Adislavovi, tak jednoduše všechen ten křik jsem musela přetrpět já.

Společné stravování, nějaký řád, se ukázalo jako utopie. A tak jsme si prostě nakupovali každý zvlášť za sebe a jedli každý to, nač jsme byli zvyklí.

Já hledala týden pekáč, protože ho zašantročili jinde, než jsem byla zvyklá. Sledovala jsem, jak vyhazují spoustu jídla proto, že ho vytáhli z mrazáku a pak na to zapomněli nebo proto, že uvařili něco, co nikdo nechtěl jíst. K tomu všude neuvěřitelný binec.

Byt 2+1 a v něm čtyři lidi a tři psi. Já navíc se sociální fóbií, takže ve chvíli, kdy se Adislav a Erí střídali v práci a já tady měla společnost 24 hodin denně, tak jsem byla zavřená v ložnici a snažila se to nějak přežívat. Erí, Adislav a jeho pes v obýváku, já, Příšerka a naši dva psi v ložnici. Pomalu to přestávalo být fajn. Večer jsem nemohla jít spát, kdy jsem chtěla, protože vedle hrála televize a já jsem zvyklá usínat v tichu. Ráno si zase René nemohl dát kafe u pohádek, jak je zvyklý, protože v obýváku se ještě spalo.

Ložnici jsem vysávala každé dva až tři dny, protože se dvěma psy to není žádná sranda. Za měsíc, co tady byli, obývák ti dva vysávali jednou. I přes to, že tam měli psa, který líná více než ti naši. Takže obývák byl zahalen do chuchvalců chlupů. Kuchyni, chodbu, záchod a koupelnu jsem uklízela já, když nikdo nebyl doma (po nějaké době pro mě bylo problematické s nimi trávit čas, natož, abych ještě fungovala), jen nádobí si po sobě (s pravidelným odkládáním, kdy se s plným dřezem nedalo hnout) umývali.

A pak Adislav onemocněl a nechal si napsat nemocenskou u nás. A Erí dostala volno v práci. Takže celé dny (když si sem-tam někam nezašli) seděli/leželi u nás na gauči a sledovali filmy nebo hráli hry. Já jsem neměla chvíli klid, Příšerka z toho šílel. Trvalo to dva týdny, než se rozhodl, že tohle prostě dále nejde a že se s nimi o tom musí pobavit. Přitom řešil taktéž to, že další den po práci má jet pomoci se stěhováním a večer předem neví vůbec nic. A tak se pohádali. A Erí poslala Příšerku spát s tím, že je opilý (což nebyl). Takže po tom všem roztahování se rozhodla, že je na čase, aby si návštěva začala poroučet, kdy půjdeme spát a kde budeme trávit ve vlastním bytě čas. Bezděky to sice dělali dosud, když jsme se jim klidili z cesty, ale ten rozkaz byl pro Příšerku poslední kapkou, po které je vyhodil z bytu.

Od té doby si sem přišli dvakrát pro věci (obývák po sobě neuklidili a zanechali gauč plný chlupů) a jinak o nich nevíme vlastně nic. Příšerka jim napsal, že za ten více než měsíc dluží pět tisíc (půlku z měsíčního nájmu) a... vlastně nic. Já jsem spokojená, že jsem si mohla v klidu pouklízet byt a přitom si pustit na plné pecky hudbu. Tu, kterou poslouchám já. 

Vzešla z toho celkem slušná změna názorů:

• Myslela jsem si, že neumím hospodařit. Dneska už vím, že jsem na tom s dovednostmi v kuchyni a hospodařením s potravinami vlastně dobře. Jsou lidé, kterým to jde daleko hůře.
• Myslela jsem si, že je Příšerka hrozně nepořádný. Dneska už vím, že úroveň nepořádku, kterou snese je daleko nižší, než u některých žen. Můj přítel vlastně vůbec není špatný spolubydlící.
• Naučila jsem se vážit si toho, co mám. Zjistila jsem totiž, jak slastný a neuvěřitelně povznášející je to pocit, když najdete kuchyni uklizenou po několika hodinách od chvíle, co jste tam úklid prováděli.