Než se pláčem ukolébám ke spánku…

Už to tady bylo. Mělo by to být snazší? Nevím...

Je to dlouho, co jsem naposledy psala na blog, ale v tuhle chvíli se očividně potřebuji vypsat. Potřebuji se o své pocity podělit, ale sdělit je svým blízkým by znamenalo čelit jejich nepochopení, které v tuhle chvíli bolí až příliš...

Je to jen krátká chvíle, co jsem se rozloučila s někým, kdo pro mě znamenal všechno, aniž by si to sám přál. Rozum mi škodolibě připomíná, že si mě dotyčný vlastně ani nezasloužil a přehrává hlasy mých blízkých, opakující, jak moc špatnou osobou je, a kolik slz jsem pro něj už (zbytečně) vyplakala. A teď kanou další... a nejspíše to ani nyní nejsou ty poslední.

Protože co záleží na tom, kým mé milované Stvořeníčko je, když jsem se díky němu cítila po dlouhé době naživu a šťastná? Když jsem s ním prožila ty nejkrásnější chvíle vůbec? Když ze mě udělal tu nejlepší verzi mě samotné?

Bylo mu zatěžko ujít pár metrů, aby mě objal, když jsem ho o to požádala, i když věděl, že já bych pro něj dýchala. Vím to. Ale když už přišel a sevřel mě v náruči, nezáleželo na ničem jiném. Protože vzpomínky na chvíle s ním mě držely naživu během jednoho z nejhorších období mého života...

Opustil mě a není to poprvé. Vymazal mě ze svého života jako něco nepodstatného... uvědomuji si to. Jenže se nemůžu zlobit. Nenávidět jej by mě totiž pomalu zabíjelo. Protože těch pár šťastných chvil s ním pro mě bylo důležitějších, než mnohé roky... protože právě díky němu jsem konečně spatřila, co od života chci, a připomněla si, kým vlastně jsem.

Could you find a way to let me down slowly?
A little sympathy, I hope you can show me
If you wanna go then I'll be so lonely
If you're leavin', baby, let me down slowly...

Ano, hrozně to bolí. Ostatně, chybí mi slušný kus srdce, který si mé milované Stvoření vzalo s sebou. Ale přežiju to. A pokud nezapomenu na to hezké, co mi do života přinesl, tak budu v pořádku...