Obrázek titulky by tribalchick101

Hīc vivit Bēstia, vstup na vlastní nebezpečí! 

Blog jednoho lehce šíleného pisálka, jenž si nechává říkat Ver.

... et alter ego sua: poněkud vražedná Ignitera, bláznivě veselá Mell a lehce psychopatická Kiarra z Akademie Měsíce a Slunce, která je domovem mých postav už od roku 2012; osobitá Brae a komplikovaná Setia, jež nyní žije na Saeronu... a nakonec svobodomyslná Sieraenna z Raegaie.

Když jsem rozhořčená odešla z Gallirei, obávala jsem se, že Setiin charakter bude ztracen v zapomnění, ovšem (světe div se) nestalo se tak! Setia dostala dne 24. 2. 2019 novou šanci, v poněkud odlišném kožíšku se jako ještě menší potvůrka ocitla na Saeronu, kde nyní žije svůj druhý, tentokráte liščí, život...

Už to tady bylo. Mělo by to být snazší? Nevím...

Je to dlouho, co jsem naposledy psala na blog, ale v tuhle chvíli se očividně potřebuji vypsat. Potřebuji se o své pocity podělit, ale sdělit je svým blízkým by znamenalo čelit jejich nepochopení, které v tuhle chvíli bolí až příliš...

To jsem se tak nějak jednou rozhodla, že vlastně život liščí není vůbec špatný, ale neb jsem neměla nápad na to, co za charakter vymyslet, rozhodla jsem se v listopadu 2019 hledat mezi příbuznými a přáteli již existujících lišek. Jenže se ukázalo, že to není žádná sranda a vypadalo to, že nic pořádného nenajdu, když tu... jsem zaslechla, že si kamarádka bude tvořit další charakter, podobný jednomu, co jsem měla moc ráda. Byl zrovna třetí prosinec, a já ve dvě odpoledne věděla jen jméno a povahu budoucího bratříčka a v půl třetí už existovala Brae. Jméno si vypůjčila od Braedeãlie, mé milované dávno ztracené mršky, a tak trochu po ní chytila i povahu, ač bez té psychopatie vzhledem k absenci srdcervoucího příběhu a existence někoho, na kom jí záleží více, než na sobě samotné...

Je to zvláštní. Přepadl mě z ničeho nic smutek, zvláštní pocit prázdnoty a toho, že něco není v pořádku, ač vlastně nevím co. Prostě jsem jen začala být smutná. Chuť brečet, která přichází bez zjevného důvodu mi našeptávala, abych zalezla do postele, schovala se pod peřinu, lehla si a fňukala. Já však místo toho našla hudbu od Poets of the Fall a začala zpívat...

... máme tady Vánoce.

Zimní slunovrat Ver přežila v klidu a pohodě, ovšem to horší teprve čeká, samozřejmě. Vánoce. Ty svátky, které vedou ke spoustě rozporů, otravné přetvářky a tichému skřípání zubů, jak se zdá. Pořád ještě doufám, že letos to bude jiné. A naděje umírá poslední, no ne? (Příšerka by dodal: "Ale stejně umře," ale nebudeme tak pesimističtí, ne?)

A tak se vzpamatováváme z šoku, který nám naši přátelé připravili. S Eri jsem dlouho nemluvila, nepsala jsem si s ní, neměla jsem nejmenší potřebu. Nebo spíše jsem se nechtěla zbytečně trápit. Možná tak. Protože když mi napsala, skončilo to hádkou. Možná ani ne hádkou, ale vyšlo to tak, že jsme si asi navzájem moc rozlámaly srdíčka, než abychom se přes to dokázaly přenést. Příšerka o tom chtěl se mnou mluvit, byla jsem na něj hnusná a zakázala mu to. Tak moc to bolí. Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet... vlastně pořád pořádně nechci, protože to pořád bolí. I když asi trochu méně. Čas možná přece jen hojí rány dostatečně účinně.

Konečně jsme zase sami dva... tedy, tři. Příšerka, já a Brix, přirozeně (Max je stále na návštěvě).

Během posledního měsíce se toho událo celkem dosti. A některé chvíle byly opravdu perné. Třeba když jsme s miláčkem vyrazili na oslavu narozenin "našich rodičů" (mého otce a

Asi mám divnou náladu... protože není normální, abych na blog psala. Už jsem to zatraceně dlouho neudělala a neplánovala jsem, že to někdy ještě dělat budu. Ovšem... plány mají tendenci se měnit s každým okamžikem, očividně...

Toto je příběh jedné dívky z Frankfurtu nad Mohanem, rozmazlené princezny z bohaté rodinky, která si nedokázala vážit toho, co měla. Alespoň tak se to špitalo mezi sousedy jejích adoptivních rodičů. Sama Thia, jak si dívka nechávala říkat, to však brala jinak. Od narození sestry přece byla vždycky ta opomíjená, nikým nepochopená... možná si užívala toho, jak jí ostatní dívky ve škole závidí a chlapci touží po její přízni, ale to nic neměnilo na tom, že se cítila osamělá.