Ver | Harmonické partnerství?

A tak se vzpamatováváme z šoku, který nám naši přátelé připravili. S Eri jsem dlouho nemluvila, nepsala jsem si s ní, neměla jsem nejmenší potřebu. Nebo spíše jsem se nechtěla zbytečně trápit. Možná tak. Protože když mi napsala, skončilo to hádkou. Možná ani ne hádkou, ale vyšlo to tak, že jsme si asi navzájem moc rozlámaly srdíčka, než abychom se přes to dokázaly přenést. Příšerka o tom chtěl se mnou mluvit, byla jsem na něj hnusná a zakázala mu to. Tak moc to bolí. Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet... vlastně pořád pořádně nechci, protože to pořád bolí. I když asi trochu méně. Čas možná přece jen hojí rány dostatečně účinně.

Mrzí mě, že Adislav se nebaví s Příšerkou, neb je z toho ta má nebohá princeznička hrozně smutná. Alespoň už má zpátky Maxíka, kterého se snad nějakou dobu nebude vzdávat ve prospěch nikoho, protože toho psa potřebuje, aby mu dodával trochu stability. Může tvrdit jakékoliv blbosti, ale ten pes není jeho dcery, nýbrž jeho. Max je doma u nás, je tady spokojený, dokonce teď vychází i s Brixem daleko lépe, než dříve (asi se bojí, že pokud se bude prát, bude zase poslán za Miou, i když Příšerka pořád mluví, jak mu bylo dobře v domečku se zahrádkou a že tam má psí kamarádku – jako by fenky někdy vítaly Maxe jinak, než s vyceněnými zuby a kousancem do čumáku).

Posílilo nás to. Jako všechno, co jsme si spolu kdy prožili, i tentokráte jde poznat, jak moc si dokážeme být navzájem oporou. Ostatně, ta "přátelská" část našeho vztahu vždycky fungovala nejlépe. Jsme s Příšerkou rodina, nejlepší kamarádi a vzájemná opora, o kterou nechceme přijít. Jen o co silnější je náš vztah po stránce společných zkušeností a toho, co jsme se spolu nasmáli a probrečeli, tím více je pro mě náročná ta "vášnivá" část našeho vztahu, která tak nějak schází. Ne úplně, asi... ale automatičnost, všeho, co pro mě Příšerka dělá, abych byla spokojená, mi sem-tam opravdu leze na nervy. To, že jsem si jej "vycvičila", aby mi dal pusu, když odchází z domu, aby mě objal, když si přisednu (i když na to ho musím často upozorňovat), aby věnoval více pozornosti mě a méně psovi/TV/fleku na zdi, z čehož je očividně roztěkaný a lze pozorovat jeho tiky, snažíce se nesáhnout na ovladač, nehodit psovi míček a nepodotknout, že je na stropě prasklinka, když se s ním bavím a tulím se k němu.

Dneska jsem se rozbrečela. Zoufale. Prostě jen tak, protože jsem si uvědomila, že kdybych věděla, jak můj život bude vypadat, tak bych ty tři roky, co jsem na Příšerku čekala, až si mě všimne, až si uvědomí, že mě miluje a že chce být se mnou... strávila úplně jinak. Využila bych je k tomu, abych si užila pozornosti a svobody, které se mi mohlo dostávat, kdybych jen o to stála a byla ochotna to vidět. A dneska jsem nemusela brečet a uvažovat nad tím... zda budu litovat toho, že jsem si své mládí neužila a rovnou se nechala hodit do plně dospělého vztahu, ve kterém se řeší baráček, děti a podobné blbosti.

Příšerka je můj první partner vůbec. Není to má první láska, ale všechny předchozí byly platonické. S Příšerkou jsem si prožila svůj první polibek (ten byl boží) a první sex (který nestál za nic). Měla jsem možnost flirtovat s jinými a využívala ji. Donedávna jsem měla tu možnost, protože jsem měla, koho provokovat, aby s tím byl Příšerka v pohodě, protože věděl, že z toho nic jiného nikdy nebude a že jen se chci cítit chtěná, kterýžto pocit mi on nabídnout nemůže. A bez ohledu na to, jak pitomě to zní (i mě samotné) vím, že Příšerka je můj životní partner, někdo, s kým chci zůstat do konce života. Ale musím litovat toho, že jsem před ním neměla pár těch... méně vážných známostí. A strašně moc bych si přála neprahnout po tom, aby mě někdo svlékal očima, aby se někomu líbilo mé tělo... abych už z té touhy vyrostla a byla spokojená s tím, co mám, protože to, co mám, je úžasné a neskutečně si toho vážím.

Miluji svého přítele. Jsem neuvěřitelně šťastná, když se k němu můžu přitulit. Jsem naprosto spokojená, když si mu lehnu do klína a jen sleduji, co zrovna dělá, i když třeba hraje na PS4... ale zatraceně bolí, když si ho chci přitáhnout k sobě a on cukne. Štve mě, když chci pusu, a on si otráveně odfrkne, než mi ji dá. A je neuvěřitelně nepříjemné, jak mi dává najevo, že se mu nelíbí, že jsou mé dotyky příliš intimní... jenže on se snaží. Snaží se tak moc, je tak úžasný, že nakonec se mi omluví, pokusí se to vynahradit, alespoň... nějak.

Ale stejně se bojím, že toho budu jednoho dne litovat. Že mě to bude štvát, protože sakra, jsem mladá, ale nikdy jsem si neprožila tu divokou fázi prozkoumávání toho, co mohou vztahy nabídnout a co většina lidí v mém věku má už pomalu za sebou. Začala jsem od konce a nevím, zda mě to nebude mrzet...