Sladká chuť bolesti…

Je to zvláštní. Přepadl mě z ničeho nic smutek, zvláštní pocit prázdnoty a toho, že něco není v pořádku, ač vlastně nevím co. Prostě jsem jen začala být smutná. Chuť brečet, která přichází bez zjevného důvodu mi našeptávala, abych zalezla do postele, schovala se pod peřinu, lehla si a fňukala. Já však místo toho našla hudbu od Poets of the Fall a začala zpívat...

D' you breath the name of your saviour in your hour of need,
N' taste the blame if the flavor should remind you of greed,
Of implication, insinuation and ill will, Till' you cannot lie still,
In all this turmoil, before red cape and foil come closing in for a kill...

Smutek se změnil v bolest. V bolest tam někde u srdíčka, v niž jsem onen smutek přetvořila. Ale to mě nezastavilo, ani mne to nenapadlo, že bych měla přestat. Místo toho jsem začala být jistou mírou spokojená. Užívám si to. Bolí to a mně se to líbí. A přitom nemám důvod, proč být smutná, proč cítit bolest... prostě to jen přišlo a já to přijala jako něco dobrého. To však není to nejdivnější. Nejvíce zvláštní je totiž fakt, že ač mě to neuvěřitelně mate, zároveň mi to připadá naprosto správné. Proč ve mně pocit smutku a bolesti vyvolal ve výsledku spokojenost?

Je to snad tak, že jsem prostě příliš dlouho nebyla nešťastná, a tak jsem přestala být šťastnou?

Může se člověk přejíst toho dobrého tak, že potřebuje něco špatného, aby si dokázal užívat života?

To, že je vše, i to špatné, lepší než prázdnota, že i prožívat noční můry je lepší než nesnít, jsem přece už zjistila dávno. Tehdy, když jsem se probudila vyděšená z noční můry a za chvíli se smála a byla šťastná, protože jsem zjistila, že jsem se vyspala přes to přese všechno daleko lépe než mnoho nocí předtím, když se mi nezdálo nic?

Nebo je to všechno úplně jinak a mé podvědomí si se mnou jen tak pohrává?

Nevím... a možná ani netoužím vědět. Protože jsem prostě spokojená.