Projekty VerTheBestiae

Ver nepíše... nebo alespoň ne tady. Ač je pravda, že všeobecně jsem teď jaksi podlehla zimnímu spánku. Zvláštní, vzhledem k tomu, že teprve včera napadl první sníh, a já nic nového nenapsala už od dubna. Takže to byl spíše letní spánek, který se nyní (s trochou štěstěny na bříšcích prstů) snad chýlí ke konci. Nevím, zda je to smutně úsměvné, nebo jen lítostivé, že většina mých příspěvků zde začíná právě tímto oznámením: "Ver už zase nepíše" – snad bych ho měla změnit na "Ver snad psát začne", ale na to jsem nyní příliš velký pesimista. Na druhou stranu, někde se přece jen objevuji, byť ne v tolika řádcích jako obvykle – na Online Textových Role-Play herních projektech...

Není tomu až tak dávno, co jsem s hořkostí na patře sekla s akcí na Galliree. Setia je pro mě naprosto úžasným tvorem, ve kterém jako bych prozkoumávala skryté stránky svého vlastního charakteru, avšak nedávno jsem si díky jedné herní interakci musela uvědomit, že mé znalosti vlčího světa, které jsem se snažila rozšiřovat s pomocí experimentu Smečka, o kterém ještě bude řeč, jsou na této "vlčí" hře často spíše ke škodě, nežli k užitku. Očekávám totiž příliš mnoho, tedy základní znalost vlků, jejich chování i biologie... jenže ta není podmínkou pro registraci a očividně ani pro post výše postavených jedinců v hierarchii mezi hráči. Na druhou stranu, ve výsledku jsem se tomu musela částečně pousmát, když vlk, se kterým Setia bojovala v nepříliš dobře promyšlené aréně na Gallirejských hrách, na ní útočil trochu jiným způsobem – jednoduše se jí v podstatě jako neobratné štěně snažil obskočit. Ale prvně mě to dosti naštvalo, vzhledem k tomu, že jsem doufala v to, že si konečně prožiju se svou rudou kamarádkou trochu toho adrenalinu. Takhle byl jen ve snaze dostat se od psychicky labilního šílence co nejrychleji co nejdále... a vzhledem k tomu, že to pokazilo pohled Setie na celou vesničkovskou záležitost, tuším, že bude problém se případně vrátit zpátky a přinutit jí dělat ještě něco. Ostatně, ono to bylo dosti náročné už od začátku, když jsem netušila, jakou záminku si pro tu či onu akci vymyslet, aby to dávalo alespoň trochu smysl... jednoduše se mi nezamlouvá jednat vyloženě proti přirozenosti této vlčice. Na druhou stranu jsem krátce poté měla i dobrou zprávu – konečně se někdo chce ujmout některého ze Setiiných sourozenců. Prve to sice měla být Aseti, avšak po konzultacích ohledně povahy jsme společně usoudili, že Tesai je daleko lepší adept. Takže se těším na spolupráci a doufám, že Setia bude mít ze setkání s rodinou radost. A možná jí přejdou i nějaké ty noční můry, bude-li mít štěstí.

Ostatně, Tesai byl její nejmilejší bratříček, a Setii se vždy stýskalo, takže by to veselé být mělo.

Teď už však k obsahu titulku a tedy projektům, které jsou v mé péči. A můžu rovnou začít onou Smečkou, ať pokračujeme ve vlcích, ač to bude dosti... smutné. Vzpomněla jsem si po delší době, protože už dlouhou dobu se ve virtuálních lesích tohoto mého projektu (a experimentu) ani lísteček nepohnul. A vzhledem k tomu, že poslední dobou nemám moc chuti ani nálady a tento projekt je kvůli své realističnosti a nutnosti vyhledávat spoustu informací, které mohou být nepřesné a nepraktické, nejnáročnější, rozhodla jsem se své snahy vzdát. Alespoň dočasně. Je to prostě opravdu těžké, něco takového vymýšlet a snažit se psát příspěvky bez přímé řeči či jakýchkoliv jiných, jednoduchých dorozumívacích prostředků, a tak si to nechám na dobu, kdy se budu cítit lépe, budu mít energii na psaní a vymýšlení a nejlépe i na chvíle, kdy najdu dosti ochotných osob, jenž by se tohoto příliš realistického, tajemného a složitého experimentu s RPG byli ochotni účastnit...

A smutný závěr, zdá-se čeká i mou nejdéle fungující OTRPG... ALES byla pro mě hodně speciální. Oscuro, které jí předcházelo, bylo založeno mou dobrou kamarádkou, kterou jsem měla opravdu moc ráda, a která mi zmizela ze života stejně nečekaně, jako se objevila. Znala jsem jí jako Satiru či Chenoe... sestru a mamču mých postav Morji ze Silmarionu a Ignitery Aquver právě z VAO. A od doby, co se mi vytratila ze světa virtuálního, jsem si s ní psala jen jednou a to zprostředkovaně... což je pro mě dosti smutné, vzhledem k tomu, že... snad díky blízkému vztahu našich postav, to pro mě byla jedna z nejbližších "virtuálních" přítelkyň. Každopádně... zájem o ALES opadl a Ignitera Aquver pokračuje ve svém životě v mých zápiscích, příbězích a povídkách z jejího života, kroniky, kterou jí budu sepisovat. Nevím však, co se stane s MadMell, mojí černomodrou příšerkou, která není o nic méně zajímavá a fascinující... zvláště vzhledem k jejímu vztahu s Eríškem, jejíž hráčka se taktéž může považovat mezi mé velmi blízké osoby – dvojčátka, i když virtuální, přece musí už něco znamenat. S tou jsem naštěstí v každodenním kontaktu, a myslím, že se budeme muset jednoho dne domluvit na tom, co s našimi miláčky vlastně provedeme. Každopádně v osud Akademie už moc nevěřím, přes všechna prožitá dobrodružství, krásné okamžiky a chvíle, kdy mě hra držela nad vodou i v reálném světě. Ostatně... MadMell, Erithia a ještě navíc Jon... to byly speciální postavy. Mell vznikla z ničeho, původně jen zakřiknutá věčně truchlící dívenka obviňující se ze smrti svých rodičů tak moc, že chtěla zemřít, jen to nezvládla sama... a Jon měl možná přece jen dost vliv, když jsem tehdy své kamarádce dovolila, aby se přidala do chatu v jídelně na končícím Oscuru, a dělala si, co chce, aby vyzkoušela, co to je OTRPG... a Jon se činil. Vznikl veselý, šílený, lehce úchylný a bláznivý duch, který měl vše dovoleno. A přesto se nestal protivným společníkem, ač si Ig myslela něco jiného. Na závěr Erithia, která proměnu z plachého koťátka v nebezpečný, šílený a veselý hurikán, dokonala... vlastně o té postavě moc nevím. Vím, jaká je, avšak netuším nic o její historii, kterou Eríšek nikdy nedopsala, ač to neustále slibovala... klasika. Každopádně to byl blázínek jak má být... už teď se mi stýská.

Po události, která pro mě byla od začátku katastrofou, a já celý den probrečela a byla zoufalá a šílená a vůbec jsem se chovala dosti... děsivě, jsem se rozhodla začít do jisté míry od začátku. Nikdy nebudu mít úplně čistý štít, protože přece jen, minulost ve mně žije a nikdy neumře úplně. Ovšem už nebude tak jasná, teď, když flash-disk se všemi mými daty shromažďovanými od chvíle, co jsem se objevila ve virtuálním světě visí na mém kroku rozlomený na dvě části, schované v psí známce... ano, to byl ten osudový okamžik. Když byl v noťasu, už-už chystanému k tomu, aby pojmul po reinstalaci všechna data zpět, a Maxík se rozhodl vyskočit svému páníčkovi na klín, přičemž o něj zavadil a rozlomil jej vejpůl. Trvalo celý den, kdy jsem popírala, že jsem naprosto bez všech těch povídek, příběhů mých postav a vůbec všeho, co jsem jen napsala a nezveřejnila... desítky stran reálií k povídkám, pokračování příběhu Ignitery se vzpomínkami na knihy na Oscuru, které už dávno neexistují, rodokmeny, mapy, nápady na akce pro mé projekty, všechno... Prosila jsem Příšerku, aby to spravil, ale nešlo to. Pak jsem se vztekala, ať to udělá, protože je to jeho chyba... ať to všechno napraví. Nakonec... jsem jen brečela, zlobila se sama na sebe a byla naprosto zničená. Protože tohle byla vždy ta nejkrásnější část mého života. Mé texty, mé postavy, mé hry... teď je to vše pryč. Nemůžu tvrdit, že jsem se s tím už srovnala, avšak dostala jsem novou naději pokračovat dál. Nevím, kdy budu mít odvahu opět něco napsat, začít psát nějakou povídku či pokračovat v těch, které jsem již kdy vymyslela, a o které stále stojím, avšak... doufám, že ten čas nadejde a já se z toho vzpamatuji. Protože od té doby jsem toho příliš nenapsala... a moc se mi do toho nechce. Stále je tu ten tíživý smutek po tom, co jsem ztratila... mé příběhy pro mě byly důležité, kousky mého srdce, které jsem dávala do všeho, co jsem psala. A teď už je nejspíše nikdy nezískám zpátky. Zmizely v propadlišti dějin a mé děravé paměti, která nefunguje dostatečně na to, abych seskládala, byť jen třetinu těch informací zpátky... můj život se očividně hodlá měnit od základů. Nejen bydlení, můj životní styl, ale taktéž mé texty... a je to děsivé, opouštět staré známé a snažit se vydat novým směrem.

Snad i proto vznikl můj nový projekt. Tedy ne úplně nový, ale nikdy předtím nefungoval. Takže je staronový, mezník mezi tím, co jsem byla dříve, a tím, co jsem nyní. Svět Magie, protože očividně nyní potřebuji hlavně onu víru... Raegaia, čili Slunečná země či Poslední svobodné teritorium. Začíná teprve teď, sotva se tam zaregistroval první hráč. Ovšem zároveň jsem začínala úplně jinak, než běžně... všechny mé předchozí projekty jsem totiž vedla sama (kromě Oscura, které však není od prvopočátku mým dílem). Tygřice, která se se vším chce porvat sama a nikoho nepotřebuje... ale stejně jako v reálném životě mám po boku nyní svého partnera, i ve světě viruálním jsem se stala více družnou a Raegaia je sice nápadem má, avšak na jejím rozjezdu a následném fungování mám zásluhy jen ze třetiny – do celku mi totiž pomáhají Erí a Eví... Eríšek z ALES a Eva či Evolet, kterou jsem poznala jako adminku v jedné virtuální stáji, kterou jsem si velmi oblíbila. Doufám tedy, že teď už to bude fungovat tak jak má a mé kamarádky mi pomohou a nakopnou mě, když to bude potřeba, pro dobro našeho projektu. Inu... kdo ví, co bude dále? Každopádně doufám, že to všechno vede konečně k něčemu lepšímu...