Krok ke svobodě?

 .

Můj strážný anděl, ochranná ruka osudu či Vesmír... nějaká ta síla mi včera do života vnesla poučení, které jsem konečně dokázala pochopit a přijmout. Je to šílené, a ještě dneska se mi to nedaří pochopit, co se vlastně stalo... a je to neuvěřitelné, ale cítím se krásně a daleko svobodněji. Ovšem včera to byla i tak dosti trpká zkušenost, byť jsem za ní nyní velmi ráda.

Šli jsme s Příšerkou a Maxem do parku, kolem řeky jsme házeli frisbee, Max si zaplaval v řece, když jsem mu házela kapky vody a pak jsme se stavili na jedno pivko do hospůdky. Příšerka překvapivě unesl, že jsme seděli pod rozkvetlou lípou, a bylo nám vlastně celkem dosti fajn. Když mu přišla zvláštní zpráva od jednoho z jeho přátel, ve kterém psal, že se to, co mi napsal, Příšerky nijak netýká. Ani jeden z nás to nechápal, a tak jsme to prozatím neřešili, já si zprávy čtu až doma a neměla jsem ani žádné nutkání zjistit, co se stalo, neb mi bylo fajn a nehodlala jsem zrovna nic řešit.

Když jsme pak přišli domů, čekalo mě tedy nemilé překvapení. Urážlivá zpráva, která mi vzkazovala, že už nejsem vítaná v domě onoho přítele, který na to prý přišel po domluvě s manželkou. Prve jsem se snažila zjistit, co se vlastně stalo a proč během noci takhle úplně změnili názor na mou osobu, protože mě zpráva velmi ranila a nepříjemně šokovala. Jenže se mi dostalo akorát dalších urážek, a tak jsem si daného člověka zablokovala a rozhodla se, že to nechám tak, že možná mi to později vysvětlí jeho žena, se kterou jsem si vždycky dobře rozuměla a byla první osobou po dlouhé době, se kterou jsem se opravdu skamarádila i přes svůj strach z lidí. Byla jsem z toho každopádně hodně nešťastná a Příšerka se mě pořád ptal, co mi je, že jsem bledá a vypadám hrozně – řekla jsem mu, že o tom s ním nemůžu mluvit, protože se to týká jeho přátel (a tedy se nehodilo, abych mu něco takového říkala) a šla jsem si lehnout do ložnice, abych to zkusila trochu rozdýchat.

A právě tehdy se to stalo. Zničehonic začal silný déšť bušit na okna a mě v hlavně naskočila slova z refrénu písně, na kterou jsem téměř deset let vůbec nepomyslela, neb v mém repertoáru nikdy nebyla mezi těmi nejoblíbenějšími. "Déšť, smyje to zlé a paměť čistá, rozzáří ten úsměv, na který čekám." Otevřela jsem okno a nechala na sebe padat kapky vody, které mě konejšily.

A najednou jsem získala pocit, že všechno je tak, jak má být. Přesto jsem jej hned nedokázala přijmout.

Šla jsem spát brzy a vstávala pozdě, neb jsem z toho včerejšího šoku byla velmi unavená a rozbolavěná – ostatně, včera mě bolela snad každá část těla, jak jsem nedokázala hned unést takové nepříjemné zprávy. Ale když jsem se probudila, měla jsem najednou o dosti lepší náladu. Hned jsem si to neuvědomila, ale zpětně si uvědomuji, že jsem se pomazlila se psem a s úsměvem se vrhla na pomývání nádobí, stejně jako jsem následně beze smutku vzala knížky, které jsem měla půjčené a připsala k nim na lísteček název té, kterou měla půjčenou manželka onoho přítele, abych všechno srovnala a nemusela už nadále nijak řešit včerejšek.

Pochopila jsem to plně až když jsem se s tím rozhodla svěřit mé drahé kamarádce, Erí... začala jsem jí o tom psát. "Včera jsem se opět zklamala v lidech, Eríšku... uvažuji nad tím, že bych nejraději neměla žádné přátele, aby mi nikdo nemohl ublížit, je to pochopitelné?" začala jsem dosti negativně, ale snad díky tomuto ucelení myšlenek jsem následně zjistila, že to nebylo až tak jednoduché. Uvědomila jsem si, jak jsem to psala, že to bylo zvláštní... jakoby spirituální a trochu mi to nasadilo do hlavy brouka, že možná to tak asi opravdu mělo být. Vzpomněla jsem si opět na tu písničku a pustila si jí, a jako by se ta rána zahojila.

"Mám v nás víru, doufám ve změnu.
Běž za svým cílem a budeš rád.
Mám v nás víru, doufám ve změnu.
Běž za svým cílem a budeš rád."

Nedává to smysl, ale je to jako bych se měla přestat zabývat tím, že někteří lidé jsou tak hrozně nevděční a pomatení ve svých myslích, a více se soustředit na sebe, místo toho, abych se stále snažila pomáhat... mám nějak více energie a cítím se... volnější... a opravdu se usmívám, až se mi z toho derou slzy do očí... nevím, co se stalo, ale... asi mě ti lidé nějak tížili, táhli ke dnu, aniž bych si to uvědomovala?

Je to šílené, ale já se cítím... krásně, svobodně...

Děkuji za tuto lekci. A teď... se nejspíše začnu opět více soustředit na sebe, na duchovno, na to, co potřebuji. A tím, co potřebuji, není vděk cizích lidí, i když je příjemné jej slyšet a člověk si na něj lehko vypěstuje závislost. Důležité je totiž to, abych byla sama se sebou spokojená. A vím, že ve vztahu, který nejspíše včerejškem skončil, jsem udělala všechno tak, jak jsem dokázala nejlépe a nemám se za co stydět, protože jsem se upřímně snažila. Mám proč být na sebe hrdá a to, co ostatní říkají, nemá se mnou nic společného...