Příběh Bēstiae Ver pokračuje...

Poslouchám Daniela Landu (a sem-tam se směju hloupým komentářům pod videi na YouTube)... vždycky se k tomu vrátím, k hudbě, která mě doprovázela už od narození, ba dokonce, pokud je to možné, na mě měla vliv už předtím. Daniel Landa a Jaromír Nohavica, pro mě asi navždy nejlepší zpěváci všech dob (snad taktéž proto, že s nimi všechny ostatní zpěváky srovnávám, většinou poslouchám jen zpěvačky)... ono, co se v mládí naučíš... Každopádně, mě to mimo jiné dovedlo zpátky na můj blog. Poslední dobou jsem totiž byla až moc ve světě, který mi donedávna nebyl moc znám – ve světě her počítačových a mobilních, což najednou vůbec nechápu, jak jsem mohla místo psaní a čtení raději mačkat tlačítka jako nějaká cvičená opička. Bohužel to zabíralo příliš mnoho z mého času, byť mimo to jsem se překvapivě taktéž dostala i ven z baráku, ale o tom jindy...

Co se tedy událo od minulého roku? Inu, je toho hodně a máloco z toho napíši, protože si taktéž většinu toho nepamatuji a snad to tedy ani není důležité. Každopádně, minule jsem mluvila o Galliree a mých problémech tam – a musím říct, že o těch posledních informuji právě teď. Nedlouho potom jsem se totiž opět porafala se správci daného projektu a rozhodla se, že ty neustále hádky a rozepře mi za to nestojí... uvědomila jsem si, že Gallirea není pro Setiu nezbytně nutná k žití, a tak jsem se rozhodla, že svou rudou spřízněnkyni odtamtud ihned odvedu – ku nelibosti některých mých přátel, ale bohužel. Má povaha mi velí využít možnost nesouviset se systémem, který je dle mého diskriminační a nespravedlivý, když si lidé za pochodu vymýšlejí pravidla, která zároveň neplatí pro každého. Cítila bych se vinna tím, že něco takového podporuji a nemohla bych se sama sobě podívat do očí. Ovšem to neznamená, že Setia zmizí úplně... jen zatím nevím, kdy a kde se její charakter znovu promítne. Ostatně každý, kdo mě trochu zná, ví, že já se svých postav nevzdávám snadno, i když mě vedení projektu, kterému jsem je svěřila, zklame, jak tomu bylo v tomto případě. Nemilé je, že to je už druhá postava, která se kvůli nepříjemným adminům dostala do mého archivu, a tak nyní budu chvíli hrát jen na svých projektech, než získám dostatečnou důvěru k lidem, abych pustila zase nějakou postavu takto do světa... Ohledně mých ostatních projektů však mám daleko lepší zprávy... ALES se obnovila, opět... a vypadá to, že nejen já tuhle šílenou Akademii potřebuji, protože se mi ozvali i hráči z dávných let, kterým se stýskalo. A Raegaia se pomalu, ale jistě rozjíždí, takže se jen modlím, aby to šlo co nejlépe a já zaujala svým nápadem dostatek lidí, aby se ke mně připojili... navíc mám nápad ještě na jeden projekt, avšak do toho se zatím rozhodně pouštět nebudu, neb by to mohlo dopadnout katastrofálně i pro mé starší hry, vzhledem k faktu, že už je toho doopravdy dost.

Každopádně, tenhle blog by neměl být jen o online textových role-play hrách, které tvořím a ke kterým jsem se připojila. Původně jsem psala... a poslední měsíce, už vlastně spíše roky, nemám nějak chuť psát. Ano, částečně je to způsobené mou ztrátou dat, částečně tím, že mám přítele, žiju ve městě, snažím se přizpůsobovat a zapomínám na staré časy, kdy pro mě bylo hlavní náplní dne psát a vymýšlet nové příběhy... jenže můj život vždy byl o psaní. Nevím, kolik toho ze mě zbylo a jak moc jsem ještě stále ta stejná osoba, když mám tolik starostí, a tak málo života... možná jsem prostě jen dospěla. Není to hezký pocit, byť těch pěkných chvil zde stále pár je. Jenže každou chvíli mám ten pocit, že jsem uvězněná a nevím, jak se vrátit na cestu ke svobodě... protože ten pocit mi asi vždy dávaly mé texty, jistá naivní myšlenka, že někdo chápe, co jimi chci říct, a hlavně fakt, že se tak dostanu do světa, který je lepší než ten, který vídávám každý den z okna betonové klece dvanáct pater nad zemí... než to bludiště betonu a asfaltu kudy proudí denně spousty (vlastně celkem neživých) bytostí...

Jak koukám, začala jsem zvesela a končím poměrně depresivně. Rozjímání nad mým nynějším životem zdá-se není příliš zdravé pro mou psychiku. Pokud tohle někdo čte, držte mi palce, ať se méně věnuji všemu tomu kolem sebe a více čtení a psaním textů z hloubi mé duše, kde je snad stále ještě to kouzelné místo fantazie, krásné a plné života...