III. Dívka (1. část)
Toto je příběh jedné dívky z Frankfurtu nad Mohanem, rozmazlené princezny z bohaté rodinky, která si nedokázala vážit toho, co měla. Alespoň tak se to špitalo mezi sousedy jejích adoptivních rodičů. Sama Thia, jak si dívka nechávala říkat, to však brala jinak. Od narození sestry přece byla vždycky ta opomíjená, nikým nepochopená... možná si užívala toho, jak jí ostatní dívky ve škole závidí a chlapci touží po její přízni, ale to nic neměnilo na tom, že se cítila osamělá.
Vzpomínky jsou mlhavé, byla jsem téměř obyčejnou, lidskou dívkou s rudými vlasy a nevhodnými způsoby. Nebo jsem si to alespoň myslela... a tímto můj příběh začíná.
Therese Vogel... to tak! Lhali mi.... Oni mi celou dobu lhali! Prý jsou stejně moje rodina, i když nejsem jejich, ale já to věděla, věděla jsem to, že mají Marion raději! A teď už vím proč... odkopla vztekle kamínek z cesty, než zahnula na úzkou pěšinku a pokračovala směrem do lesa. Já sakra nemám rodinu... nejsem jejich, Marion není moje sestra, Agnes není má matka a Wenzel není můj otec... nejsem Therese Vogel... pokračovala dále lesem, vzteklá a trochu uplakaná. Nehleděla na to, že její adoptivní rodiče se jen přeřekli, že jí chtěli milovat jako vlastní dceru, že jen měli strach o Marion. Ovšem skutečnost, že Therese není jejich biologická dcera bohužel naznačili příliš jasně, a to byl poslední hřebíček do rakve jejich vztahu.
"Nenávidím vás!" zakřičela rusovláska z plných plic do nočního ticha vládnoucího lesu. Rozeběhla se, aniž by věděla, kam vlastně směřuje – bylo jí to v tuto chvíli jedno. Chtěla jen pryč, daleko od všech, daleko od osob, které ještě před pár hodinami (byť s jistou hořkostí) nazývala svou rodinou. Netušila, že její cesta vede rovnou do části lesa, kde není dne a kam se paprsky slunce nikdy nepodívaly. Něco jí určitě vedlo. Šestý smysl jí napovídal, kudy má jít, snad sama Temnota jí umetla cestičku. A netrvalo dlouho, než se před jejíma očima vynořila z černočerné tmy elegantní kovová brána. Kde to asi jsem? Zauvažovala, nevěda, co si o tom myslet, když vstoupila do zvláštních zahrad. Kvůli nedostatku světla však viděla jen obrysy. Sochy a náhrobky? Jsem snad na nějakém zapomenutém hřbitově? Nechápala, ovšem něco jí lákalo pokračovat v cestě, byť po zádech jí běhal mráz.
Před ní se začal rýsovat obrys hradu. Co to? Nevěděla, že v okolí jejího bydliště se nachází něco takového, ovšem zvědavost jí nedovolila se otočit a navrátit zpět do světa lidí. Pokračovala proto dále, rozhodnutá tu stavbu prozkoumat zblízka. A když to udělala... brány hradu se otevřely, jako by jí chtěly pozvat dovnitř a ona ochotně souhlasila. Ne, že by se nebála, srdce jí bušilo jako splašené a ona měla pocit, že se ocitla v nějakém zvláštním snu. Ovšem pořád jí to táhlo dál a dál. Sál, do kterého vstoupila se zdál být obrovským, místnost osvětlovalo množství planoucích svící, které tomu všemu dodávaly kouzelnou atmosféru a vybledlé fresky na stěnách dávaly vědět o starobylosti tohoto místa.
Zničehonic se ozvalo podivné skučení, načež se mohutná brána, kterou sem dívka vstoupila, s hlasitým prásknutím zabouchla. Panebože! Měla pocit, že se jí srdce přestěhovalo do krku a přísahala by, že v nastalém tichu slyšela zběsilý tlukot svého srdce. Cesta zpátky už nebyla a dívce tak nezbylo než se vydat po dlouhém schodišti kupředu.
Opatrně pootevřela jedny z ebenových dveří, aby zjistila že v další místnosti je taktéž světlo. Nakoukla a spatřila snad nekonečné řady polic s knihami. Hradní knihovna... hm... že by zrovna tady někdo byl? Potichoučku prošla dveřmi, očima bloudíc mezi svazky, které se zdály být poněkud zaprášenými. "Jen pojď dál," zazněl odněkud zepředu ženský hlas a dívka sebou polekaně cukla. A to ani netušila, co jí čeká v následujících minutách.
"Dobrý den," pronesla nakonec, když udělala těch pár krůčků, aby spatřila ženu s pronikavýma očima barvy oblohy za chladných zimních dní, jejíž jemně opálenou tvář lemovaly dlouhé hnědé kadeře, jistě uměle natočené do dokonalých loken. Thii z pohledu na ni běhal mráz po zádech a něco jí napovídalo, že tuhle dámu, oblečenou v rudých korzetových šatech se šněrováním, bude rozhodně lepší mít na své straně.
Žena se odlepila od parapetu okna, o který se dosud opírala, s krásným skleněným pohárem v ruce, jež zpola plnila rudá tekutina. Thia nevěděla proč, ale pohled jí na chvíli zabrousil k té sklenici, jejíž obsah nedokázala identifikovat – na víno to bylo příliš husté... možná jahodový džus? "Jakpak se jmenuješ, maličká?" zeptala se žena, i když rozhodně nebyla o moc vyšší než dívka, která jí přišla neúmyslně navštívit.
Už nejsem Therese Vogel... připomněla si. "Ignitera... Ignitera Aquver," nevěděla ani pořádně jak se k tomu jménu dostala. Pouze využila své chabé znalosti latiny, snad proto, že to byl jazyk velice vznešený, poslepovala pár slov a přidala si koncovku... jak prosté. A i když ho vyslovovala poprvé, zněla, jako by se tak představovala celý život. A hned se jí to zalíbilo. Ano, teď jsem Ignitera Aquver. Nevím, co budu dělat, kde skončím, ale vím, kdo jsem...
Žena se nad tím zvláštním jménem ani na vteřinku nepozastavila. No a co, že neznělo německy? Ba pravděpodobně ani nebylo v žádném kalendáři. "Pak tě vítám na Akademii Oscuro, Ignitero," pronesla s podivným úsměvem, ve kterém bylo něco vědoucího, moudrého, pocházejícího od osoby daleko starší, než jakého věku mohla být ta elegantní dáma, ale stejně tak i dosti děsivého. Rusovláska tím byla fascinována, a tak ji pečlivě poslouchala. "Mé jméno je Chenoa Alicia Baile a společně s několika mými kolegy to zde vedu," prohlásila, což částečně vysvětlovalo, proč jí vůbec nepřekvapila zvláštnost jména její společnosti. S takovým jménem sama nemohla být Němka. Prohlížela si dívku a Ig jí nebyla sto koukat do očí. Navíc měla zvláštní pocit, že ani ona dáma nesměřuje zraky tam, kde běžní lidé – spíše o něco níže, k jejímu hrdlu.
"Těší mne, paní Baile," nebyla si tím oslovením jistá a bylo to znát. Vlastně, oproti své běžné sebedůvěře, před touhle ženou si nebyla jistá ničím. "Já... nevěděla, že tady je nějaká Akademie," odvážila se pak podotknout, že o ničem takovém, jako je Oscuro, nikdy neslyšela. Žena odložila pohár na kamenný parapet okna, přičemž se jí ve tváři mihl jakýsi úsměv. Něčím jsem ji pobavila?
"Upřednostňuji oslovení madam Cheno," opravila dívku zvláštně, nač jí Ig jen kývla, ač v hlavě se jí rojily otázky. Madam? Kdo si dneska nechává říkat madam? A navíc se zkráceninou svého jména? Divné... Na druhou stranu, k té ženě se to nějakým způsobem hodilo. "A co se týče Akademie, ano, není divu, lidé o naší existenci totiž nemají vědět," podotkla pak zvláštní větu s takovou samozřejmostí, že Igniteře zamrzly otázky na jazyku: Jak by mohla existovat Akademie o jejíž existenci nemá mít okolí ponětí? A proč zdůrazňovala slovo lidé? Co je tohle místo vůbec zač? Snažila se však nebýt nezdvořilá a nepřipadalo jí vhodné zasypat tu ženu ihned množstvím otázek. Nedovolila by si to. "A teď pojď, ukážu ti tvůj pokoj, musíš být jistě znavena z cesty," rozhodla ta žena a ona by se jí neodvážila vzdorovat. I když to vůbec nedávalo smysl. Můj pokoj? Prostě jen tak? Jdu lesem, dojdu sem a najednou jsem na Akademii zvané Oscuro, o které jsem v životě neslyšela a mám zde pokoj? nechápala to. Ani trochu, přesto poslušně ťapkala za tou zvláštní ženou. Prostě jen tak. Měla pocit, že nemá právo k tomu cokoliv říct, bez ohledu na to, že si vždy myslela, že o svém životě si rozhoduje sama. Vyšly společně z knihovny, dolů po schodech a ještě níže, až kamsi do podzemí.
Když Ignitera scházela po schodech do temnoty, lehce se otřásla chladem, který jí přivodil husí kůži, ovšem nejspíše za to nemohl sám. Chenoa se zastavila na posledním schodu, načež dívce naznačila gestem ruky, aby šla první. Špatně osvětlené chodby pod schodištěm byly však rovnou tři. "Kudy?" zmateně se zeptala mladší dívka, když si je prohlédla a pak se otočila na svou průvodkyni.
"To záleží na tobě," ujistila jí žena a Ig se neodvážila vzdorovat ani pronést to, co jí běželo myslí: Ale já to tady vůbec neznám, jak mám vědět, která cesta je ta správná? Povzdechla si v duchu, ale navenek pouze kývla a raději se otočila kupředu. Uvědomila si přitom zvláštní fakt. Z každé chodby měla jiný pocit. Na první pohled sice vypadaly stejně, ovšem očividně nebyly. Nevěděla, co jí k tomu vede, ale vešla do té napravo, následována madam Cheno. Ušla však pouze pár metrů, než jí zastavily dveře černé jako uhel. Muerte, hlásal stříbrný štítek nad nimi. Nemusela být génius, aby si to přeložila. Po zádech jí přeběhla další mrazivá vlna a srdce jí bušilo jako o závod, když pomalu natáhla ruku a zmáčkla kliku. Dveře se pomalu otevřely. Přivřela oči, nadechla se zhluboka a vstoupila za pomocí notné dávky odvahy do neznáma.
"Vítej v koleji Smrti, Ignitero Aquver," pronesla žena za jejími zády a pocit s chladem sápajícím se jí po těle se zopakoval, jako by to byla její slova, její dech, co měnilo vzduch v led. Nesetřásla jej však tentokráte, jako by tušila, že na tohle si bude muset zvyknout. Rozhlédla se po poměrně příjemné místnosti, poněkud tmavé, ovšem útulné. S množstvím křesílek, pohodlným gaučem před krbem, v němž praskalo hořící dřevo, několika stoly a stolky, a taktéž nástěnkou s různými oznámeními. Společně s nimi tam našla i už značně pomuchlaný pergamen, který si Cheno vzala pro sebe a dopsala na něj její nedávno vymyšlené jméno, než ho vrátila zpět. "Od nynějška budu tvou kolejní ředitelkou," oznámila pak jednoduše. "Pokoje pro studenty jsou támhle," ukázala určitým směrem, "dveře, na kterých není jméno, vedou do těch dosud neobydlených, přirozeně," dodala pak, ovšem, než Ignitera stačila doříct své "Děkuji," ta žena už byla pryč. Prostě jako by zmizela. Co to? Ještě před chvílí tu stála a teď? Teď tu není... rozhlížela se po místnosti, jako by čekala, že na ní odněkud vybafne, ale pak nad tím zakroutila hlavou a řekla si, že je moc unavená a zmatená, než aby se něčím z toho zabývala. Ráno moudřejší večera... rozhodla proto a zamířila si to rovnou směrem k jednomu z volných pokojů, kde se během chvíle uložila do postele a překvapivě na to, že byla na neznámém děsivém místě obklopená zvláštními věcmi a lidmi, prostě usnula. Nejspíše byla opravdu vyčerpaná.