Jsem jako voda. Někdy klidná, možná až moc... dokážu se soustředit na problém a když se do něčeho zaberu, většinou nepřestávám, dokud práci nedokončím. Pokud si za něčím stojím, když něčeho opravdu toužím dosáhnout, dokážu být vytrvalá a rozhodná pro svůj cíl udělat cokoliv. Na druhou stranu, příliš dlouhá nečinnost mi způsobuje neklid, nervozitu a touhu něco změnit, být originální. A když ani tehdy nezasáhnu, nevymyslím něco, co bych mohla uskutečnit, dostane mě vznětlivá část mé povahy a já se měním v někoho úplně jiného – vzteklou a nevyrovnanou osobnost.

 Úsměv, zpěv a tanec... a pocit, že vám někdo do hlavy zatloukl hřebík. Zajímavá to kombinace... ale překvapivě ne špatná. Nebo alespoň nepůsobí tak, aby se člověku chtělo něco měnit. Svým způsobem mě začíná ta bolest... uklidňovat. Uspává, samozřejmě, protože na ní vypotřebuji většinu své energie, ostatně... proč by mi jinak náhle zachutnaly vločky, rychlý a dobře zpracovatelný zdroj energie, když nic nedělám? Život začíná být náročný, každý nádech je práce, občas těžší, než jindy, když se projeví nedostatek hořčíku a žebra náhle jakoby plíce svírala příliš pevně, až se do nich zabodávají. To však není případem dneška...

 Můj život je v posledních dnech nějak bez chuti. Člověk má nutkání něco dělat, něco vytvořit, má dokonce i nápady a ví, co by to mělo býti, avšak nakonec, když se pro to rozhodne... stane se to bezvýznamným, nudným. Chtěla bych dopsat mnoho ze svých příběhů... vždyť je mám stále v hlavě, vím, o čem budou, a vím, co chci psát... a pak si k nim sednu a ani jediná věta se v mé mysli nevynoří.

Je to tvrdé. Loučení bylo krásné, dnešní ráno naprosto úžasné... ale návrat domů to všechno utnul. Už teď se mi stýská po mnohých z těch, které jsem potkala. Však jsem se taky měla jako v ráji. Od rána do večera si povídat, hrát karty, nebo si sama pro sebe zpívat, tančit a číst. Byly to krásné tři týdny s úžasnými lidmi i chvílemi blažené samoty. Nejsem si vědoma toho, že bych za celou tu dobu potkala někoho, kdo by mi byl nějak zvláště nepříjemným společníkem.

Měla bych si psát deníček. A neměla bych prý od rána do večera "datlovat". A měla bych se více objevovat dole, abych si mohla poklábosit s věčně nabručenou Ivou a utahaným otcem, kteří v záři mé radostné nálady štěkají stížnosti a námitky. Název článku vůbec nesouvisí s tématem, avšak to už tak bývá, když člověk čeká pět minut, než se mu načte textový editor a při přemýšlení kouká jen na to jedno slovíčko: "Word".

Prý je dobré si psát své myšlenky i ve chvílích, kdy člověku dobře není.

Každý má osobnost rozdělenou na několik frakcí. To je normální, ne? Alespoň v to doufám, nejsem si jistá. Co je to "normalita"? Jak vypadá "normální funkční psychika člověka"? Někdy se obávám, že řeknu něco, co bude zavánět něčím divným, neobvyklým, zvláštním. Tak moc se bojím toho, že bych byla "nenormální" a přitom nejsem schopna jít s davem. To není neobvyklé, ne? Vždycky je tu nějaký spor. Každý z nás v sobě nějaký má, ne?

Jenže mám takový dojem, že jedna má součást se rozhodla, že bude dobrem a označila tu druhou za zlo. To už je špatné. Opět bych z toho udělala otázku, ale bude lepší, když zkusím hledat odpovědi a ne další dotazy. Jednoduše napíšu, co si myslím, tedy to, co bych pravděpodobně nikdy nevyřkla, a uvidíme, co z toho bude.

Uplynulo mnoho dní od chvíle, kdy jsem napsala svůj poslední zápisek. Příliš mnoho. Bohužel, musím se přiznat, že za tu dobu jsem stihla sejít z cesty, kterou jsem si vyznačila a nyní se tedy snažím o obnovení svého původního předsevzetí. Stalo se mnoho zlého, díky čemuž jsem se stala znovu tou vystrašenou malou holčičkou a opětovný nástup do školy na mě tedy lze pozorovat velmi jednoduše. Ač ke smůle mi je to, že největší konflikty jsem prožila doma a proto se již ani zde necítím opět bezpečně. Emocionálně bezpečně, samozřejmě... ovšem to je pro mě aktuálně to hlavní.

Perfektní... takže ten první odstavec jsem psala, aby bylo jasno, ve čtvrtek ráno. Od té doby to šlo hodně z kopce...

Je to prosím třetí den po mém výletu a mě stále ještě bolí nohy... nejsem si jistá, zda jsem na tom s tou kondicí vážně až tak blbě, nebo jen nezvládám strmé klopýtání ze svahu. A jak jsem si slíbila, že budu psát často? Mno... zatím mi to vychází tak tak, ale třeba dneska jen z důvodu, že bych nerada zase na deníček zapomněla. Každopádně, chemii jsem dala, zítra mě čeká poslední předmět, tudíž němčina, psychiatr začal spolupracovat, z nových prášků mi (zatím) není zle, takže výsledek uvidíme za pár týdnů a nepřekvapující je fakt, že opět budu fungovat na základě individuálního studijního plánu. A jsem líná, takže jediné, co píšu, jsou posty na OTRPG, protože tam mě to jednoduše nikdy neomrzí (alespoň na mé ALES ne, u těch ostatních je to na vážkách). Ale mám přepsaný prolog SH Lva, takže možná se k tomu dostanu, až si přestanu dělat těžkou hlavu s minulým školním rokem.

Měla bych se učit... vážně bych se měla učit. Avšak tak bohužel, tentokráte to nevyšlo. Či spíše díky všem Bohům, ať už jsou jakkoliv zvrácení a krvelační, protože dnešek mě po dlouhé době nabil energií a já si užila naprosto parádní výlet. Avšak hezky popořádku...

Vzhůru jsem sic jako vždy od sedmi, ovšem to neznamená, že bych v 9:57, když do mého pokoje vtrhla ségra, byla oblečená či měla přehled o tom, že už mám vyrážet s celou jejich bandou (parodií na rodinu, ve které je ségra tím nejrozumnějším a s nejsilnějším slovem, řekla bych – ne, pokud vás napadne, že tím pádem je vysoce inteligentní, musím vás upozornit, že tohle je ten druhý případ – ti dva jsou naprosto ztracené případy).

Zase jednou jsem si to připomněla. Díky mé kamarádce a starší, zkušenější a celkově šikovnější kolegyni z oboru psaní, Mátě, jsem se dostala až k hloubce mých problémů a zase jednou jsem si zavzpomínala na jednu z přednášek, které jsem si vyslechla při Semináři k problematice Středoškolské Odborné Činnosti, kterou jsem plánovala psát. Tématem byla: Charakteristika nadaných a pedagogické přístupy k nadaným žákům... a hovořila o tom doc. PaedDr. Jana Škrabánková, Ph.D a právě paní docentka na ně zapůsobila nejvíce. Nejen tím, jak mluvila, ale taktéž tématikou, ke které se vyjadřovala. Téměř se zatajeným dechem jsem jí poslouchala a sledovala, takže se mnohé z informací, o které se podělila, vryly hluboko do mé paměti.