Šílenství

 Úsměv, zpěv a tanec... a pocit, že vám někdo do hlavy zatloukl hřebík. Zajímavá to kombinace... ale překvapivě ne špatná. Nebo alespoň nepůsobí tak, aby se člověku chtělo něco měnit. Svým způsobem mě začíná ta bolest... uklidňovat. Uspává, samozřejmě, protože na ní vypotřebuji většinu své energie, ostatně... proč by mi jinak náhle zachutnaly vločky, rychlý a dobře zpracovatelný zdroj energie, když nic nedělám? Život začíná být náročný, každý nádech je práce, občas těžší, než jindy, když se projeví nedostatek hořčíku a žebra náhle jakoby plíce svírala příliš pevně, až se do nich zabodávají. To však není případem dneška... ne, to je už stará známá, však stačí jen doklopýtat s tím šíleným kašlem do pokoje, nejlépe nevyděsit k smrti všechny okolo, a zalít si Magnosolv vodou, protože účinek je téměř opravdový a za chvíli můžu pokračovat, jakoby se nic nedělo. To není problém. To je jen zádrhel. Dneska jsem klidná... tedy, až na to ráno.

To bylo zase šílenství. Sedět přes hodinu v místnosti se spoustou lidí, nevidět na všechny... ještě, že jsem nic nejedla, neb bych jim tam nechala snídani. Na druhou stranu mám zajímavý poznatek. Lidé dokážou naprosto ignorovat to, co vidět nechtějí. Přála bych si mít tu samou vlastnost taktéž. Ano, ostatním bývá naprosto jedno, jak se cítí kdokoliv jiný... nevnímají to, což bych se měla taky naučit. Vypnout empatii, to by se mi hodilo. Empatii, nikoliv emoce... protože to druhé už jsem přece udělala a nedopadlo to nejlépe... protože i když se člověk naučí nic necítit, jednoho dne ho to dožene. Pocity zaklepou na dveře, a když jim neotevřete, proklouznou klíčovou dírkou či škvírami s futry. Možná bych měla přestat všechno vyjadřovat alegoriemi. I když mám takový pocit, že to lehce zlehčuje všechno, co vnímám. A to je snad dobře, ne?

Bylo mi řečeno, že ostatní lidi neunesu. Že nesnesu jakoukoliv psychickou práci. Ovšem já neumím neuvažovat, nedokážu neanalyzovat lidi kolem sebe, nesnažit se jim pomoci, či nevyhodnocovat, jací jsou a zda jsou nebezpečím. Ráda pitvám emoce a lidské bytosti především... jsme zajímaví živočichové, ač vlastně zavrženíhodní. Ach ano... stále to dokážu vnímat. Ten fakt, že lidstvo je hodno zatracení... a přesto, přesto pro mě člověk stojí za záchranu. Každý jednotlivec, i přes fakt, že hromadně jsme jen zbraněmi způsobujícími chaos a ničení. Protože nemůžu napravit svět, to už vím dávno... ale můžu se snažit být lepší. Tak proč něco v mé hlavě stále tvrdí, že je špatné snažit se? Že je špatné, být lepší? Vím to... ale nedokážu to ani napsat. Ne... protože už jen pomyslet na odpověď je tak zlé, že musím přivírat oči, abych bolest, která s tím vědomím přichází, snesla. Bolest, která vhání slzy do očí...

A přes to všechno může existovat smích. Ač mi stále připadá hloupější se radovat, smát se... stále více je to pro mě jen synonymum šílenství. Ovšem... copak není celý svět šílený, když je radost špatná?