Článek Šílenství
Komentáře k článku: Šílenství
ranmaru: Fíha, tvůj článek má páru. Přesně chápu co se snažíš říci, delší dobu už to mám podobně, je to tak sedm, osm let. On když člověk dojde do bodu, kde zůstane jenom samota a šílenství, změní se mu celý pohled na svět. I když člověk sedí v místnosti plné lidí, jakoby v ní byl sám, jakoby on sám nebyl důležitý, hlava říká to a duše zase jančí po jiném, zatímco srdce je úplně někde jinde nebo už dávno mrtvé. To pochopení od lidí je věc, které se těžko dostává a někdy ani za celý život nedostane. Protože jsi pro lidi příliš složitá na to aby se tě snažili pochopit, proto tě raději zaženou do kouta a udělají z tebe šílence, je to typické a tak časté. Až ubohé...
Lidé, tak nad těmi jsem si přála uzavřít ochranou ruku už dávno, jenže pořád mě fascinují ale i děsí zároveň. To uvědomění jak mě to ničí, jak mě to zabíjí a sžírá zaživa, to nutkání pomáhat těm odporným tvorům, kteří v sobě nemají ani kousek vděku. Jenže pokaždé... pokaždé je tu ten tichý hlásek, co ti našeptává, ale přeci jen... ne všichni jsou stejní, ne všechny můžeš zahodit. A po pomoci všechno začíná od začátku a nakonec na to stejně sama doplatíš, jako ten největší šílenec všech šílenců... A to jsi se vlastně snažila jenom pomoci. Je to tak banální.