Bez chuti

 Můj život je v posledních dnech nějak bez chuti. Člověk má nutkání něco dělat, něco vytvořit, má dokonce i nápady a ví, co by to mělo býti, avšak nakonec, když se pro to rozhodne... stane se to bezvýznamným, nudným. Chtěla bych dopsat mnoho ze svých příběhů... vždyť je mám stále v hlavě, vím, o čem budou, a vím, co chci psát... a pak si k nim sednu a ani jediná věta se v mé mysli nevynoří. Chci se smát, chci tancovat, každý večer přemítám, jak perfektní si udělám ten další den, že konečně po dlouhé době vstanu z chutí, pustím si hudbu, začnu tančit a zpívat a pak se vrhnu do pečení těch výborných domácích rohlíčků a vykouzlím úsměv na tváři i svému mlsnému otci, ale pak... ráno vstanu, nemám ani špetku energie, zapřu se na rukou, ovšem nejvíce, co svedu, je zvednout své tělo o pár centimetrů a následně se svalit zpět na matraci. Bolí mě hlava a svět je zase bezbarvý. Nejraději bych zavřela oči, zacpala uši a přestala vnímat vše, co je kolem mě. Protože světlo, které vidím, pálí do očí, protože zvuky, které slyším, mi trhají uši. Bublání akvária je k vzteku a zaslechnout kroky Ivy či otce ve mně vyvolá nutkání se skrýt ve skříni. Do tmy. Do ticha. Proč se tak chovám? Však jsem dospělá žena, která má tolik fantazie a co dokáže rozdávat radost a štěstí do okolí, pokud se zadaří... a přesto sama sobě pomoci nedokážu. Tolikrát jsem si myslela, že už to konečně umím, že jsem se doopravdy naučila v sobě najít štěstí a lásku a použít je kdykoliv jen potřebuji... a pak... mě zlomí jediný křivý pohled, nepříjemný tón hlasu... a tak se schovávám a ostatní mě nutí vylézat z mé skrýše a jen co to udělám, jen co je poslechnu, vyčtou mi to, jak jsem líná. Jak celé dny nic nedělám, jak vstávám v deset, byť vzhůru jsem již od sedmi. Jak nevylezu z pokoje, jak je den dlouhý a že se mračím na svět, načež jen z vypětích všech sil dokážu dodat větu, kterou bych si snad měla nechat i nadále pro sebe: "Však jen kopíruji tvůj výraz." Protože to je pravda... i když mi nechtějí ubližovat, každý smutek v nich, každá špatná emoce, každý hloupý úšklebek a zamračení, okamžitě mám náladu, na jakou se oni tváří. Ale neměla bych to říkat. Vždyť vím, že oni to tak nemyslí... jen já si to tak beru. Ovšem, jak se z toho vymanit? Jak přestat přebírat emoce, které ostatní vyzařují? Jak? Mám slzy v očích a bojím se, že to nesvedu... že nedokážu fungovat ve světě smutných tváří. A jak se cítím vinna za to, že si přeji, aby se ty tváře kolem mě nemíhaly... je to špatné, je to má rodina, chtějí mi pomoct... a mě přesto bolí, kdykoliv je vidím... stále slyším všechny výčitky, cítím zodpovědnost za to, že jsou nešťastní... ale můžu za to doopravdy? Možná ano... kdybych byla normální, dokázala ráno vstát a občas si vyjít ven s přáteli... jenže já na to nemám sílu. Proč ji nemám? A proč jsou noci přátelštější, než dny? Proč je samota blažená a společnost prokletá? Proč jen se učím žít bez toho, abych se chtěla radovat? Proč je mi štěstí čím dál vzdálenější a úsměv mi připadá stále hloupější? Tolik otázek, odpovědi žádné... či tady jsou, avšak... vyslovit je, napsat je, vůbec na ně pomyslet, to je příliš bolestné. Hlavu mám jak střep už jen proto, že se ptám... odpovědi tedy jistě znát nechci. Ovšem bez nich... bez nich nežiju, jen přežívám...