Návrat do reality

Je to tvrdé. Loučení bylo krásné, dnešní ráno naprosto úžasné... ale návrat domů to všechno utnul. Už teď se mi stýská po mnohých z těch, které jsem potkala. Však jsem se taky měla jako v ráji. Od rána do večera si povídat, hrát karty, nebo si sama pro sebe zpívat, tančit a číst. Byly to krásné tři týdny s úžasnými lidmi i chvílemi blažené samoty. Nejsem si vědoma toho, že bych za celou tu dobu potkala někoho, kdo by mi byl nějak zvláště nepříjemným společníkem. Ba naopak tady byla spousta těch, kteří mě rádi vyslechli a s nimiž jsem si užila spoustu zábavy. A je pravda, že jsme vymýšleli různé šílenosti s výmluvou: "Však což, jsme přece blázni."

První dny jsem sice byla dosti nervózní, či možná bych spíše měla říct přesně první den, protože pak mě začali ostatní vtahovat do kolektivu a já neměla nejmenší chuť se nějak vzdalovat. Poznala jsem lidi, díky kterým jsem zvládla spokojeně a bez toho, abych se chvilku nudila, prožít celou tu dobu mimo domov a navíc se po většinu času smát a donutit k úsměvu i ty, kdož byli kolem mě. Nakonec jsem si nejspíše přece jen přezdívku "Smajlík" zasloužila – však mi bylo řečeno, že bez objasnění při tomto oslovení každý věděl, na koho se člověk ptá.

Ano, byli tam lidé, kteří měli vážné problémy, jež jim ztrpčovaly život, ovšem oni se přesto chtěli smát, bavit se a užívat si žití tak, jak to jen šlo. A uměli podpořit jeden druhého. Vpravdě se mi domů vlastně vůbec nechtělo, když jsem si vzpomněla na kyselé obličeje, které jinak vídám denně – tam něco takového bylo spíše výjimkou. Lidé trpící depresemi, úzkostmi a různými nepěknými psychickými poruchami se smáli, kdykoliv to jen bylo možné. Cenili si štěstí i každého projevu lásky více, než lidé, které denně potkávám v ulicích, ba i doma. Nestěžovali si na své problémy, přesto však hledali řešení a byli ochotni sdílet své zkušenosti s dalšími. Ohleduplní, citliví a ochotní pomoci. Takové jsem je poznala, a ač mám úsměv na tváři s těmito vzpomínkami, které ve mně zůstanou, v tuto chvíli i cítím bolest z odloučení od těch skvělých osůbek a zábavy, kterou jsem s nimi prožívala každý den. Avšak vím, že ta nejsilnější přátelství, která vznikla na tomto místě, jež působí na člověka stále ještě nepříliš mile, mají možnost pokračovat i nadále, byť třebas z velké části jen díky telefonním hovorům a dopisování přes internet. Nu... zase mám o pár známých a přátel více a už teď se těším, až se zase s někým z nich setkám. Možná tomu dá náhoda, ale i kdyby ne, věřím, že my se nakonec na nějakém tom srazu domluvíme.