Stačí málo a ze slova vznikne svět

Měla bych si psát deníček. A neměla bych prý od rána do večera "datlovat". A měla bych se více objevovat dole, abych si mohla poklábosit s věčně nabručenou Ivou a utahaným otcem, kteří v záři mé radostné nálady štěkají stížnosti a námitky. Název článku vůbec nesouvisí s tématem, avšak to už tak bývá, když člověk čeká pět minut, než se mu načte textový editor a při přemýšlení kouká jen na to jedno slovíčko: "Word".

Prý je dobré si psát své myšlenky i ve chvílích, kdy člověku dobře není. Já nevím, osobně nedokážu zrovna psát, pokud mi dobře není. Čím mi je lépe, tím mám psavější náladu, to je jednoduchá matematika zrozená z mojí psychiky. Což znamená, že zrovna teď to zářné není... sedím, koukám na nepřibývající počet slovíček a uvažuji, zda mi tento výčet nicoty nepřivodí panický záchvat v podobě myšlenky: "Ver, u všech Bohů zvráceného Řecka, vždyť ty už se neumíš ani pořádně vyjadřovat!"... ne, že by tedy mé verbální způsoby komunikace někdy vypadaly zrovna vybroušeně a dokonale, avšak... vždy to bylo lepší než takovéto plácání o nesmrtelnosti brouka. Což bych si měla ještě pozjišťovat, proč se vlastně mluví o "nesmrtelnosti brouka". Ne, že by mi to k něčemu bylo, že?

Proč nemůžu psát, když mi je špatně? Možná proto, že když je zle, tak mě bolí hlava tak, že sotva dokážu zformulovat myšlenku. To by dávalo smysl. Umím reagovat, ale neumím vymýšlet... to už je příliš... náročné.

Má celodenní aktivita? Vaření čaje... to je asi to, co dělám nejčastěji. Nalít do konvice vodu, zapnout ji, nachystat si hrníček, zalít sáček, vyčkat, vypít a umýt hrnek... velmi zábavné. Když doma není Iva s otcem, tak i peču. Ovšem Iva má nemocenskou, takže to není zrovna pravidelná aktivita. A já vlastně nemám sílu sejít dolů a něco dělat (byť něco, co mě vážně baví), pokud tam někdo je. Snídaně, oběd, večeře... všechno v těch krátkých momentech, kdy obývací kuchyň opustí lidské osídlení domácnosti. Nevím, proč to dělám... ale nějak mi je hrozně nepříjemné tam být delší dobu. Zvyk. Pravděpodobně to bude tím...

Zítra však jedeme na burzu... ségra chce králíčka. Vlastně je to úsměvné. A na Maťu se těším... chybí mi. Chybí mi i Brácha. Ovšem nejsem schopna s nimi trávit čas. Bojím se možná toho, že bych na ně svou negativitu přenesla... nebo toho, že bych zjistila, že nejsou tak šťastní, jak bych si přála. A bolí to... protože jsou to dva lidé na celém světě, které bych aktuálně chtěla mít vedle sebe. I tohle mi však strach vzal... 

(o dvě hodiny později)

Prý jsem unavená životem. Ne úplně nemocná, protože mou nemocí je přeci jen strach.

Ovšem zároveň se nedá říct, že bych byla zdravá... protože zdravý člověk se nenechá strachem ochromit. Pokud to bude pokračovat, mohlo by mi to znemožnit normálně žít. Jen bych přežívala. Přesně jako teď. Bez schopností navázat vztah, bez schopnosti něčeho dosáhnout... protože všechno je zahaleno do strachu. Necítím, protože mám strach...

Kdysi dávno, nevím, kdy už to bylo, jsem řekla něco ve smyslu, že čtení a psaní jsou mé závislosti. Že má existence ve virtuálním světě je břit čepele, na kterém tančím. Kdybych přestala, kdybych se zastavila, tak bych spadla... na jednu či druhou stranu... myslela jsem si, že bych v takovém případě mohla začít žít. Anebo zemřít. Mýlila jsem se... byť ne mnoho.

Tanec na okraji mě unavil, vyčerpal ze mě sílu, a když se objevilo období, ve kterém jsem neměla nikoho, kdo by mi připomněl mou cenu, nikoho, komu bych pomohla a on mě pak oživil svým "děkuji" tak jsem opravdu spadla. Nezačala jsem žít. A nezemřela jsem. Přežívám. Ve světě, kde jedinou emocí je strach. Smích zní zoufale a šíleně. Ze smíchu jde jen větší strach... protože předvídá úplné pomatení.

Rozlámalo mě to. Kosti se rozbolavěly, svaly namohly, ale to není podstatné. Především je to duše... to duše... bolí. A ta bolest mě dohání k šílenství. Nutkání rozdrásat kůži, udělat cokoliv pro pokoj. Konec bolesti. Smích, úlevný smích je výstrahou. Klid, ta podivná malátnost, ta jen znamená, že podléhám. Nebojím se smrti, nebojím se bolesti... bojím se jen toho, že ztratím sama sebe. A přitom vím, že jsem ztracená už dávno. Nepamatuji si na dobu, kdy jsem byla úplná.

Kdy to bylo? Když jsem byla dítě? Když mi byly tři roky a netušila jsem, že brzy budou v naší domácnosti tři dospělí? Když mi byly čtyři a já netušila, že ten nový pán tu zůstane i poté, co tatínek bude muset odejít z domu? Když mi bylo pět a já netušila, že Karlos matku bije? Když mi bylo sedm a nevěděla jsem, že má nejlepší kamarádka se stane i mou první láskou? Když jsem v devíti popírala všechno? Když jsem v jedenácti přestala cítit? Když jsem ve dvanácti probrečela každou noc? Když jsem ve třinácti spatřila naději? Protože ta o rok později vyhasla a já si svou neúplnost začala uvědomovat... ač si jí přiznala až o další tři roky později.

Možná je důvod, proč jsem unavená životem. Proč mi to už stačilo. Možná jsem jen slabá.

Omlouvám se, Ver... je mi líto, že jsem rozdrásala vlastní srdce.

Snad jednoho dne přijdu na to, jak se to stalo a tedy i na způsob, jak to odčinit...

Jak odpustit, ale nezapomenout...