ANNO 2764 – 2768; Frankfurt nad Mohanem v Německém Hesensku

Neomeniam Hiem 2764; Frankfurt nad Mohanem v Německém Hesensku

 Prosím potlesk pro šílenou Ver, konečně jí došla ta jednoduchá pravda, že je jen člověk a tedy se mýlí a opakuje své chyby, na fakta musí přicházet několikrát a ujišťovat se tak o jejich pravdivosti. Lidstvo je nepoučitelné a zdá-se vyplývá to z toho, že sám člověk nepoučitelný je stejně tak. Protože se psalo datum 4. ledna 2014... stalo se to před více než dvěma lety, co jsem pochopila prve, že svobodu, po které tak toužím, si odpírám jen já sama. A pročpak to? Jednoduchá odpověď: Bojím se. A co je nejhorší, přesto mi na mě samotné nezáleží tak, jak by mělo...

 Další mé typické ráno... nechce se mi vstávat, však stejně nikdo není doma, takže mě za to ani nikdo nebude kritizovat, když si poležím. A tak ležím, uvažuji nad nesmrtelností brouka a cenou svého života... otravné a nudné. Donutím se protáhnout, na čtyřech jako kočka, sleduji svůj odraz v zrcadlech naproti posteli. Nechápu lidi, co ten pohled nemají rádi. Ano, jsem rozcuchaná, mám zplihlé vlasy, ale jsem to já, s úsměvem zákeřné šelmy, co s každým pohybem provokuje nepřítele, děsí a fascinuje svou kořist.

Už zase si připadám zoufale prázdná. Opět se dusím, ale přitom vím, že nemůžu dýchat jen proto, že vlastně nechci. Že ty křeče nejsou opravdové, jen se mi něco hlava snaží zoufale říct. Bolí to a já to vítám, protože to je pro mě důkaz života, který nemůžu ignorovat. Co bych bez té bolesti dělala? Nic... nejspíše bych sledovala strop a zkoušela něco najít v sucích na prknech, které jej tvoří.

Každopádně, byl to přece jen celkem dobrý den...

 Je to téměř celých 11 měsíců od chvíle, co jsem se pokusila svůj život proměnit s pomocí knihy Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Pravda, často jsem zapomínala, avšak zdařilo se mi mnohokrát do této knihy nahlédnout, stejně jako hledat útěchu v Denním naučení od Rhondy Byrne či si nechat vykouzlit úsměv na tváři nádherným románem Kurandera od Hernána Huarache Mamaniho.

 Po dlouhé době, nejspíše taktéž proto, že již mi scházela veškerá energie potřebná k životu, se mi podařilo se shodou náhod opět objevit na blogu velmi milého Posla světla, Lúmenn. Ta bytost mi vždy připomínala osobu, kterou bych ráda byla, však pro svůj strach jsem si vybrala Temnotu a snahu se ztratit ve stínech spíše, než abych se snažila získat život jako ona. Litovala bych toho,

Jsem jako voda. Někdy klidná, možná až moc... dokážu se soustředit na problém a když se do něčeho zaberu, většinou nepřestávám, dokud práci nedokončím. Pokud si za něčím stojím, když něčeho opravdu toužím dosáhnout, dokážu být vytrvalá a rozhodná pro svůj cíl udělat cokoliv. Na druhou stranu, příliš dlouhá nečinnost mi způsobuje neklid, nervozitu a touhu něco změnit, být originální. A když ani tehdy nezasáhnu, nevymyslím něco, co bych mohla uskutečnit, dostane mě vznětlivá část mé povahy a já se měním v někoho úplně jiného – vzteklou a nevyrovnanou osobnost.

Tvorba na motivy již existujících děl.

Má první HG FF. Jen krátká myšlenka, bohužel však dosti smutná. Začalo to jako double drabble, avšak ta myšlenka je příliš silná, než aby se dala uvěznit v tak malém počtu slov, proto je zde i rozšířená verze příběhu. Povídka o umírající naději na poučení lidstva, ale taktéž o lásce, kterou ne každý pochopí, neb nakonec jsem přece jen nedokázala nechat Katniss zemřít samotnou. Nebylo by to správné, poté, co si tolik vytrpěla, aby zůstala opuštěna. A The Hanging Tree? Ten jsem musela u psaní zpívat stále dokola, abych snad dokázala sama pochopit, proč tohle dílo vlastně vzniklo. Té temné noci, co mi na mysl se dostaly poslední stránky Síly vzdoru...