O bolesti a ignoraci

Už zase si připadám zoufale prázdná. Opět se dusím, ale přitom vím, že nemůžu dýchat jen proto, že vlastně nechci. Že ty křeče nejsou opravdové, jen se mi něco hlava snaží zoufale říct. Bolí to a já to vítám, protože to je pro mě důkaz života, který nemůžu ignorovat. Co bych bez té bolesti dělala? Nic... nejspíše bych sledovala strop a zkoušela něco najít v sucích na prknech, které jej tvoří.

Každopádně, byl to přece jen celkem dobrý den... šla jsem za babičkou, mluvila s matkou, která si nezapomněla stěžovat na mou nečastou návštěvu u ní doma (neb jsem tam v sobotu zašla s Beanem a strávila tam celé odpoledne, tak mi očividně musí být teď minimálně ještě tak týden předkládáno to, že je ode mne hnusné, že nechodím častěji...), natrhala do vázy květy "zaječího zelí" (protože babička se jej snaží z toho chodníku stejně dostat), stejně jako větvičky nějakého krásně kvetoucího stromku, co tu v okolí roste... mám splněných dokonce i pár minut otravování Bráchy, který se mě stále ještě z nějakého nepochopitelného důvodu nesnaží zabít! Třídila jsem hřebíky, šrouby, matky a podložky, naskládala trochu dřeva k oknu do sklepa, dala se do čtení a poslouchání hudby a shlédla jsem i nějaký ten díl zbytečně násilného seriálu, u nějž mi už z hrozeb smrti hlavních hrdinů vždy jen automaticky cukají koutky. A pak jsem si rozklikla můj oblíbený adrenalinový sport, tedy čtení "top článků" na blogu, načež jsem málem umřela na tiskovou chybu ve formě prohlášení: "Na jednu stranu jsem ráda, že taková sociální síť existuje, protože je to můj jediný kontakt s přáteli, s kterými se nemám možnost výdat..." Ano, jsem schopna mlátit hlavou do klávesnice jen kvůli hloupé chybě v i/y... asi to o mně dost vypovídá, vždyť sama nejsem žádný expert na gramatiku a jak si jistě ti, kdož přečetli nějaký ten můj článek, všimli, mě/mně pletu neustále. Ano, vím, jak se to má používat, ano, znám i pár šikovných pomůcek, ale ne, v zásadě nejsem schopna praktikovat správné užívání v běžném textu. Lynčujte mě... stejně mám očividně sklony k masochismu.

Ha... když už jsme u toho týrání nebohých cvoků, možná je tu nějaký důvod, proč nebýt se svým nijakým životem spokojená – babiččina pravá modrá ruka a matčina neexistující mimika. Abych to rozvedla a objasnila. Babička má na ruce novou, nepříliš roztomilou, modřinu a nám bylo v klidu sděleno, že to jí její syn praštil ovladačem přes ruku, když chtěla naladit televizi. Já ztuhla, však v poslední době mám na Ivoše řádný vztek a dosud mám problémy se s ním vyrovnávat a nesnažit se ho zaškrtit místo pozdravu za to, že vyhrožoval, že babičku praští židlí... a vidět, že si doopravdy dovolí jí fyzicky ubližovat? Netušila jsem, jak zareagovat... ale tentokráte se mnou přece byla matka, kterou jsem naposledy, když jsem situaci nezvládala, zavolala a ona přišla si s Ivošem promluvit a ujasnit si, že něco takového si dovolit nesmí.

A v tom je nejspíše ten problém. Matka totiž nereagovala vůbec nijak. Nepřekvapovalo jí to, neměnilo to nic v její náladě... nebo alespoň jsem žádnou reakci neviděla. Prostě dál pokračovala v konverzaci, jakoby to bylo normální. Tak jsem začala s tím, že by babička mohla třeba na pár dní bydlet s mamkou, Ivoše nechat doma samotného, aby si uvědomil, že přece nemůže se svou vlastní matkou takhle zacházet. Můj návrh byl matkou razantně zamítnut a téma uzavřeno s tím, že babička jde nachystat svému synovi oběd a dva druhy čaje, aby nebyl vzteklý. Prý mu totiž z jeho důchodu, scházejí peníze, když se musí každý všední den stravovat v hospodě, kde stejně sedí od rána do večera – tak snad aby na tom alkoholu, který vzhledem k práškům nesmí, a cigaretách, které by rozhodně nemusel, nestrádal.

Jak by se mi mohl žaludek neobracet? A jak bych měla zvládat reagovat? A jak můžu se teď usmívat s vědomím, že já nijak zasáhnout nemůžu, vlastně vůbec nesmím, ač nikdo jiný se o to nezajímá? "Může si za to sama... a o pomoc stejně nestojí," stojí si za svým matka... takhle vypadá v praxi její prohlášení: "Já si myslím, že jsem až přezodpovědná."? Opravdu se lze dívat na vlastní matku, jak je ponižována, zneužívána a očividně i bita, a ani nemrknout? Vždy se mi vybaví Beruška, mé malinkaté já v medvídkovském pyžámku stojící bosýma nožičkama na ledové podlaze, které s děsem v očích sleduje svou maminku, na kterou ten ošklivý čert Karlos křičel, než jí shodil na zem, aby za sebou zabouchnul dveře. Nevím, jak jsem se cítila. Nepamatuji si to. Je to jako dívat se na film... tedy alespoň ve většině snímků, co jsem kdy viděla, nelze číst hlavním hrdinům myšlenky a rozeznávat pocity jinak než dle výrazu tváře. Jak hořký byl ten úsměv, co mi právě přeletěl po tváři. Bolí to... pekelně to bolí... jakoby mi někdo do spánků vrtal díry... nebo spíše zarážel klíny v rytmu tepu... vždy dvě rány a pak kratinká pauza, kdy se bolest jako vlnka na hladině šíří mozkem.

Jsem přecitlivělá, tvrdí mi všichni... začínám však mít dojem, že pouze vyrovnávám tu absenci empatie kolem sebe. Možná je to pravda, že nechci být zdravá... ale ne snad proto, že bych chtěla, aby mě lidé litovali. Ne, nic takového nečekám a nechci, protože lítost bolí, věřte mi. Je hořká a jedovatá a nic dobrého v ní není... jen nechci být taková, jako ti, které vidím. Nechci být normální člověk, pokud být normální znamená ignorovat, že někdo ubližuje vašim milovaným.

Možná opět nenávidím lidi... a to je špatné, ale... jak ten vztek, ten pocit křivdy dostat z těla? Mám být více mezi lidmi a přitom vlastně každý můj odchod z domu, během kterého je cílem setkání s někým dalším, končí hořkým pocitem zklamání z vlastního druhu...