Bojovat za mír...

Má první HG FF. Jen krátká myšlenka, bohužel však dosti smutná. Začalo to jako double drabble, avšak ta myšlenka je příliš silná, než aby se dala uvěznit v tak malém počtu slov, proto je zde i rozšířená verze příběhu. Povídka o umírající naději na poučení lidstva, ale taktéž o lásce, kterou ne každý pochopí, neb nakonec jsem přece jen nedokázala nechat Katniss zemřít samotnou. Nebylo by to správné, poté, co si tolik vytrpěla, aby zůstala opuštěna. A The Hanging Tree? Ten jsem musela u psaní zpívat stále dokola, abych snad dokázala sama pochopit, proč tohle dílo vlastně vzniklo. Té temné noci, co mi na mysl se dostaly poslední stránky Síly vzdoru...

"Are you? Are you? Coming to the tree?"broukala si po cestě dobře známou písničku. Její krok byl jistý, pevný. Pohybovala se v rytmu melodie, která jí vyhrávala v hlavě. "Where strung up a man, they say he murdered three?"Bradu nesla hrdě vysoko, jen oči plné smutku se rozhlížely po troskách dvanáctého kraje.

Snow kašle a po bradě mu stéká pramínek krvavých slin. Zpříma hledí do očí Katniss, v těch jeho ani stopa strachu, lítosti či zlosti. Jen stejné pobavení jako při jejich posledním rozhovoru...

"Strange things did happen here, no stranger would it be," slova jí splývala ze rtů pomalu a s klidem. Stejně jako se do popředí mysli dostávaly vzpomínky na minulost.

Hrot šípu se zvedá vzhůru, mění svůj směr. Jen krátké zaváhání, když dívka pohlédne na ženu, jíž sloužila.

Stačí to. Muž v šedé uniformě jí pohotově srazí k zemi, zrovna když její prsty pouštějí tětivu.

Oči se jí zalily slzami. "If we met at mi-dnight in the hanging tree."Minula. Zklamala. Ale to už je tak dávno... na sobě však měla stejný černý kostým, který nosila tak dlouho k její vůli. Na zádech toulec s šípy, luk. Dokonalý make-up narušovaly černé potůčky řasenky. "Are you?" Další krok je váhavější. "Are you?"Stále však drží rytmus.

"Nechť sedmdesáté šesté Hladové hry započnou!"

"Coming to the tree?" přidal se známý hlas. Na její tváři se rozvinul úsměv. Ta Hurikánova byla však i pod pozvednutými koutky ztrápená. Její taktéž zbrázdily vrásky za poslední dny, měsíce a roky. "Where the dead man called out, for his love to flee."

"Strange things did happen here, no stranger would it be," pokračovala, když jí objal kolem pasu. Přizpůsobil se jejímu tempu, pokračujíc stejně jako ona.

"We met at mi-dnight in the hanging tree," dva lidé příliš staří na svůj věk, s úsměvy na rtech a slzami v očích, zpívajíc tutéž píseň. Byla by to srdcervoucí podívaná. Kdyby je někdo sledoval...

Přehlídka splátců se topila v slzách. Kapitolané se bouřili. Proti trénovaným strážím z třináctého kraje však společnost umělců a bavičů neměla nejmenší šanci. Nemohli ochránit své děti před osudem, který jim byl přiřknut. A lidé všech třinácti krajů se těšili na svou odvetu. Až dají Kapitolským ochutnat jejich vlastní medicínu. A tak byly děti poslány do arény... Zmatené a vyděšené. Nikdy neviděly kolem sebe tolik zeleně, prostory na první pohled tak málo dotčeny civilizací.

"Are you? Are you? Coming to the tree?"Tichou zničenou krajinou se nesly jen jejich hlasy, když pokračovali, ruku v ruce. "Where told you to run, so we'd both be free?" otočili se k sobě, ona smířená, on se topící v slzách.

Holčička s bílými vlásky se řízla. Vždyť chtěla jen ukrojit chléb! Plakala a volala maminku, když se jí rána zanesla infekcí, v horečkách blouznila a pomalu umírala. "Patřilo jí to!" tvrdili jedni.

"Strange things did happen here, no stranger would it be," jakoby ten text patřil právě k tomuto okamžiku. Nebo si jen oni vytvořili tento okamžik podle něj. Ovšem minulost netvořili, tu museli jen znovu prožít ve vzpomínkách...

Byla to vnučka Snowa. Platila za chyby svého šíleného prarodiče. Většina obyvatel Panemu však právě díky ní konečně prozřela: "Zastavte šílenství!" zvolaly již všechny kraje unisono...

"We met at mi-dnight in the hanging tree," zpívali dále, uprostřed města. Na náměstí, které dávno lehlo popelem. Lovci a přátelé, tak, jak to mělo být. Protože si zvolila toho, kterého potřebovala více. "Are you?” A on přišel. "Are you?” Nezklamal. "Coming to the tree?"Ne, jako ona, když jej odváděli mírotvorci.

Kraje se začaly bouřit, chtěly ihned ukončit Hry. Prezidentka Coinová svolala své věrné. Vítězi zlomení předchozími ročníky. Ti, kdož ztratili příliš mnoho, než aby si měli jak uchovat příčetnost. "Ochránci řádu třinácti krajů... společně ten vzdor zničíme!"

Tři kroky vzad. "Wear a necklace of rope," tětivy se napnuly, "side by side with me," a šípy byly vypuštěny.

"Strange things did happen here, no stranger would it be," pokračovali reprodrozdi na střechách trosek kolem nich. "If we met at mi-dnight in the hanging tree."

"Hurikáne, já tě prosím!" brečela Katniss. Už to nemohla snášet dál. Nechtěla v tomto světě žít. Jak by mohla? Za to, co se dělo, vinila jen sama sebe... kdyby jen nezaváhala!

"Nemůžeš prosit o vlastní smrt!" okřikl ji však rozčileně a chytil za ramena. Bolestně, ovšem ona přílišný tlak nevnímala. Nezáleželo na tom. Teď už ne. "Já..." díval se jí přímo do očí, doufal, že pochopí, avšak ona mu pohled pevně oplácela, "ne," zavrtěl hlavou, pustil jí, otočil se a svěsil ramena. Ničilo ho to. Ničily jej její smutné oči, kterými žádala o svůj vlastní skon.

"Mohla jsem to zastavit," vysvětlovala mu znovu. Opět se snažila jej přesvědčit, byť jí ukazoval záda. Stejně jako ona jemu před lety. "Netušíš, jaké to pro mě je..." pokračovala se slzami v očích, které se marně snažila stírat dlaněmi, "muset s tím žít," vydechla bolestně a usadila se do křesla v jejich domě. Nohy jí už neunesly. "Všichni ti lidé..." zavrtěla hlavou, stydíc se sama za sebe. "Všechny ty děti..."

Otočil se na ní, sám neměl již obličej suchý. "Netušíš, jaké by to bylo pro mě," odvětil jí stejným způsobem. Bolest v jeho hlase jí zraňovala, ovšem věděla, že jedině on to může být. Je jediný, kdo to dokáže. Proto jej tady chtěla mít.

"Jsme na pokraji války, Hurikáne," vydechla poraženecky, "a vše kvůli mně," vzhlížela k němu s prosbou v uslzených očích. "Historie se opakuje kvůli mně. Nezachránila jsem je. Minula jsem," připomínala své dřívější argumenty. Ty, které z jejích úst vycházely od chvíle, co prezidentka vyhlásila nové Hry. A od té doby... oběti její chyby jen vzrůstaly, stejně jako její šílenství. Šestadvacet Kapitolských dětí... dvě za každý kraj. Všechny byly odsouzeny k smrti, když je poslali do arény. Netušily, jak přežít... Desítky rodičů, zničených ztrátou svých potomků a tím, že byli nuceni jejich skon sledovat... a teď i obyvatelé Krajů, bouřící se proti Hrám i samotné Coinové. Samozvaným Ochráncům, kteří nahradili Mírotvorce... a byli stejní. Neuplynul ani rok a nikdo neviděl rozdíl. Už nebyl žádný Snow... ale na tom nesešlo.

"Nedokázal bych s tím žít," vydal ze sebe poslední odpor její dávný přítel, ovšem nemohl nevidět, jak se jeho milovaná trápí. Jak umírá každým dnem, kdy je nucena zůstávat v tomto světě. S každým nádechem, jež by jí měl do těla vnést život, z rukou vyklouzávají poslední nitky příčetnosti. "Kdybys mě nevzala s sebou," dodal tedy nakonec. Díval se jí do očí, vyzýval ji. Zvládla bys to?

Věděla, na co se ptá. Byla by schopna udělat to samé pro něj? To, oč jej žádala sama? Tehdy to nezvládla... copak by to dokázala teď? Přivřela oči. Nádech. A rozhodné pokývnutí hlavou v souhlasu...