Ver nepíše... nebo alespoň ne tady. Ač je pravda, že všeobecně jsem teď jaksi podlehla zimnímu spánku. Zvláštní, vzhledem k tomu, že teprve včera napadl první sníh, a já nic nového nenapsala už od dubna. Takže to byl spíše letní spánek, který se nyní (s trochou štěstěny na bříšcích prstů) snad chýlí ke konci. Nevím, zda je to smutně úsměvné, nebo jen lítostivé, že většina mých příspěvků zde začíná právě tímto oznámením: "Ver už zase nepíše" – snad bych ho měla změnit na "Ver snad psát začne", ale na to jsem nyní příliš velký pesimista. Na druhou stranu, někde se přece jen objevuji, byť ne v tolika řádcích jako obvykle – na Online Textových Role-Play herních projektech...

Na konci únoru 2017 jsem se vzdala možnosti hrát za Amelis a tak mohu pouze doufat, že její příští hráč se k ní bude hodit více a ona konečně najde někoho, kdo by dokázal nechat její charakter vyvíjet se, aby mohla konečně vyrůst a najít své místo ve světě.

Když jsem hrála na Silmarionu, má vlčice Morja měla jen jediného nepřítele. Jeden vlk, kterého nesnášela a kterému by nejraději oči vyškrábala... a díky ironii života jsem se při registraci na Gallireu rozhodla pod svá křídla vzít právě dceru Saviora, pískovou vlčici Amelis, která svou rodinu miluje nade všechno, včetně sebe samotné. Ostatně, přesně tak jsem to chtěla, když jsem se do té komunity vracela, ne? Mít partu těch, které bych znala a kdo by mi snad i byl při tlapce – nakonec je to spíše naopak, pískněte, a Amelis vám snese modré z nebe. Už od chvíle co se 18. 3. 2014 vrátila do své domoviny...

A zase nepíše... nu, možná to není až tak hrozné, alespoň s deníkem ne, vzhledem k datu posledního příspěvku, ale co se týče příběhu mé drahé Ignitery, či aktuálně ještě Thie... je to celkem neslavné. Občas napíšu pár slovíček, ale většinou raději čtu, poslouchám hudbu a bavím se jiným způsobem. Koukám na Dr. House, což je jedna z těch nejméně zajímavých činností. Žiju v realitě více než dříve, to je pravda... a navíc jsem včera zjistila, že jsem se posunula zas o kousek dál.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsi mi ležela na klávesnici na stole a zabraňovala mi tak sedět u počítače, protože to bych tě musela vzbudit, aby ses přesunula. Bylas malé štěňátko, roztomilá kulička chlupů... to nešlo. A postupně si rostla. Z bezmocného hnědavého krtečka ses stala snad ještě více roztomilým hafíkem, nádherným mláďátkem, které mě dokázalo rozesmávat už jen svým vzhledem, plandavými oušky a udiveným výrazem ve tváři. Rostla jsi, ale tvá ouška tě předbíhala... když si je začala rovnat, vypadajíc jako netopýr, když byly delší než tvá tvář. Tehdy jsi byla tak neuvěřitelně... vtipná. A úžasná. Vyrostla jsi v krásnou, elegantní psí dámu, mou téměř vlčici, hrdého majestátního tvora, lovce jako já.

Jenže to byl ten problém... s mou agresivní povahou, s mou nenávistí vůči vlastnímu druhu.

Opravdu tohle ráno se zdá být dobrým... sice si stále nejsem jistá, co bych měla dělat, ale... tak nějak jsem se vrátila k tomu svému a jsem díky tomu... klidnější. Zpívám, píšu, bavím se s holkama z ALES, což mi vždycky moc pomáhalo a ani teď nenastala žádná výjimka. Popíjím banánové kafe a poslouchám, jak venku zpěv ptáků ruší protivné auta... avšak což... na to si člověk musí zvyknout. A když se trochu posnaží, tak to jde i celkem odfiltrovat... vybírat si jen to milé.

Nemůžu se znovu změnit v tu mrchu, kterou jsem byla.

Decrescentem Floran 2770; K.I.D.S. ve Frankfurtu nad Mohanem

ANNO 2768 – 2770; Frankfurt nad Mohanem v Německém Hesensku

Interescens Calan 2768; Dům Vogelových ve Frankfurtu nad Mohanem

Dlouho jsem si do "deníčku" nic nezapsala, viďte? Hm... vlastně, jak tak koukám na datum posledního článku očky Bestie, až tak hrozné to nebude. Ba naopak, zdá se, že mi spíše čas utíká příliš rychle... a to je snad i dobře, ne? Mít dojem, že jsem toho za tu dobu prožila dost...

Vrátila jsem se ke psaní, byť ještě nejsem u povídek. Jak je vidno, zrovna teď mi pomáhá se do nálady dostat má (dnes již nejstarší) OTRPG postava, která byla vytvořena jako můj vlastní charakter vybroušený do extrému.