Dobré ráno

Opravdu tohle ráno se zdá být dobrým... sice si stále nejsem jistá, co bych měla dělat, ale... tak nějak jsem se vrátila k tomu svému a jsem díky tomu... klidnější. Zpívám, píšu, bavím se s holkama z ALES, což mi vždycky moc pomáhalo a ani teď nenastala žádná výjimka. Popíjím banánové kafe a poslouchám, jak venku zpěv ptáků ruší protivné auta... avšak což... na to si člověk musí zvyknout. A když se trochu posnaží, tak to jde i celkem odfiltrovat... vybírat si jen to milé.

Nemůžu se znovu změnit v tu mrchu, kterou jsem byla.

A nesmím zůstat taková, jaká jsem nyní...

Ten šílenec, kterého jsem chtěla vzít za svou povahu, by byl ideální. Avšak... moc se starám. O ostatní, nikoliv o sebe... jenže jak se nemám starat o ostatní, když oni mají ty pitomé tendence starat se o mě? Musím je od sebe odehnat? Naučit se je ignorovat? Co mám dělat s tou pitomou péčí, která mi akorát překáží v rozletu? Chci být jako ti psi, kteří se mazlí prostě proto, že chtějí a pak bez výčitek svědomí cupitají dál, hrát si s někým jiným, bavit se jiným způsobem, aniž by se starali. Mají strach o své milé, ale nemají tendence to řešit více, než olíznutím tváře toho hloupého dvounožce.

Inteligence je prokletí, pokud to je inteligence, nikoliv hloupost. Vlastně bych to spíše považovala za směsku obojího. Nevím, zda si neprotiřečím, zda netvrdím jednou to a jindy zase ono. Dělám krok zpět? Ne... včera jsem myslela, že to udělám, že se vrátím zpátky na rozcestí a zkusím to znovu. Ale ne... to nechci. Líbí se mi má volba. Ale... ta pitomá empatie v kombinaci s neschopností se vyjadřovat jako ostatní mého druhu... zvláštní. Proč jsem taková? Chci být... líbí se mi, kdo jsem. I když jsem v tom asi sama... já vím, není běžné vrčet, mručet a vydávat další podivné pazvuky, vím, lidé nesnášejí, když se směju tak hlasitě, ale... to všechno jsem já. Ten mazel, který kdykoliv se nudí, kdykoliv je smutný, nebo vidí smutek u ostatních, tak se přitulí... to stvořeníčko, jež vydává podivné pazvuky, když ho někdo škrabká, protože neumí příst jako kočka, ač by rádo... ta bytost, která naklání hlavu kdykoliv něčemu nerozumí. Ano, není to lidské... ale mě lidskost nikdy nepřirostla k srdci.

Jsem člověk, ale opravdu musím být normální a lidská? Pochybuji o tom... není to pro mě přirozené a není mi to milé. Tak proč bych měla? Proč se snažit potlačit své přirozené instinkty, chování, které je pro mě tak jednoduché a přitom svým způsobem... copak někomu ubližuji? Tím, že napřed zavrčím, než začnu hádku? Není to lidské, není to ani milé a nemám k tomu důvod. Ale byl to pes, kdo mě naučil chodit po dvou... byli to psi, kdož mě vytáhli z bahna, když mě tam lidé hodili. A nedokážu být lidská a přitom mírumilovná, přátelská a milující... možná je to špatně. Ale aktuálně mi to nevadí. Protože snaha udělat mě normální mě vyhnala ze školy, poslala do blázince a přivodila mi záchvaty úzkosti a bolesti hlavy. A tohle já nechci... pokud je rozhodnutí mezi tím, zda mám být normální nebo zdravá, vybírám si druhou možnost... tentokráte už ano.