část II. Therese Vogel 1.2

Vpravdě jsem vůbec netušila, co se s mými rodiči stalo. Proč vnímají fakt, že bych měla mít malou sestřičku, jako něco dobrého, ba vlastně úplně skvělého! Mě se to totiž vůbec nelíbilo. Mamince bylo stále špatně, takže si se mnou nechtěla hrát a tatínek si dokonce dovolil přestavět můj krásný velký pokojíček tak, abych se o něj mohla dělit s tou příšerkou, co rostla v maminčině bříšku. "Ale já neci sesčičku!" rozhodla jsem se hlasitě zaprotestovat a řádně jsem se na otce mračila, když přesouval krabice s mými hračkami, aby udělal prostor pro její postýlku. Tohle byla hrozná nespravedlnost. Zrada! Křičelo všechno ve mně. Oloupila mě o maminku a teď mi chce brát i můj pokojíček? To nedovolím! Nechci! Zacloumala jsem s postýlkou a pokoušela se jí tak zlikvidovat. Pryč s tím! "Ne-Ci!" stála jsem si za svým, když v tom udělal tatínek něco hrozného – plácl mě po ručičkách.

"Nech toho, Thereso!" pověděl nepříjemně ostře a já mu jeho zlý pohled oplácela tím svým ublíženým, když jsem ruce z nábytku stáhla. "Takhle se hodná holčička nechová," upozorňoval a mně se chtělo plakat. Já jsem hodná holčička! Ona není hodná! Má sestřička je zlá! Všechno mi bere! Nechápala jsem, jak někdo, kdo tu ani vlastně není, mě může takhle mučit. A rozhodně jsem si to nehodlala nechat líbit. Ale tatínek s maminkou se tvářili nesmlouvavě. Neposlouchali mě. Nechápali, jak hrozně zlá je ta věc, co se nám hodlá vetřít do domu.

Schovala jsem se pod peřinu a tiše se vztekala a snažila se to všechno pochopit. Tatínek s maminkou si vlastně ani nevšimli, že jsem se tak náhle vypařila. Nebo jim to bylo jedno. Najednou se chovali, jako bych snad ani nebyla důležitá. Na mě jim vůbec nesešlo! Byla jsem na ně hrozně naštvaná, ale když jsem se postupně uklidnila, začala jsem chápat, že můj dosavadní přístup nikam nevede.

Že moje rozčilování a snaha se té příšerky zbavit násilím nebude nejlepší. Možná, jen možná... bych mohla zkusit nemít sestřičku nerada... napadlo mě tehdy, jen kvůli rodičům. Jen proto, aby mě měli i nadále rádi. Protože se zdá, že takhle mě rádi nemají... a tak si se mnou tolik nehrají a moc se na mě mračí... snad... by to i mohlo pomoct, umínila jsem si a následně vylezla z postele a šla se podívat po mamince s tatínkem. Musela jsem napravit to, proč se na mě tatínek zlobil a mračil. To totiž nebylo dobré.

Seděli v obýváku na sedačce. Tatínek objímal maminku kolem ramen a já k nim proto přišla a vylezla tatínkovi na klín. "Tatínku, maminko," pípla jsem a upřela modrozelená kukadla na rodiče. Ten pohled mě ještě nikdy nezklamal a ani v tu chvíli tomu nebylo jinak. Sklopila jsem pak očka a začala si hrát s vlastními prstíky, abych odvedla pozornost od tváře rodičů. Nebylo dobré se jim do očí koukat moc dlouho, ostatními lidem to nebylo příjemné a já to nějak věděla. Ne, jako bych to uměla vždycky, ale spíše, že jsem vždy věděla, co hledám a proto lidi snadno odhadla, "já mám strach," pečlivě jsem vyslovovala, protože na těchto slovech záležela přece celá má budoucnost.

Rodiče mě dle očekávání objali, přitiskli mezi sebe a já se spokojeně přitulila. "Z čehopak, broučku?" ptala se mě maminka a tatínek začal ujišťovat: "Nemáš proč se bát."

Lež! Prolítlo mi hlavou hned při jeho slovech, však naštěstí jsem hlavinku měla schovanou a tak můj vztek nebyl vidět. Zároveň jsem totiž věděla, že pokud se znovu nazlobím, bude jen těžší, získat, co chci. Proto jsem se až po chvíli odlepila od maminčina ramena, ve kterém jsem schovávala svou tvář. "Nebudete mě mít rádi míň, když nebudu sama?" soustředila jsem se na ta slovíčka, abych je řekla přesně tak, jak znít mají. Jsem přece šikovná holčička, šikovná hodná holčička... zároveň jsem se však musela tvářit nevinně. Nevinněji a bezelstněji, než kdy dříve, protože tohle bylo životně důležité!

"Samozřejmě, že tě budeme mít rádi pořád stejně," ujistila mě maminka, ač já o těch slovech vážně pochybovala. Přesto jsem svá kukadla plná naděje upřela do jejích očí, než mou pozornost upoutal i tatínek: "A ty budeš navíc její velká sestřička, co jí všechno naučí a tak kromě nás tě bude milovat i ta malá," pokračoval, což rozhodně z jeho slov nevypadalo tak zle, ale já měla nepříjemný pocit, že to zlé bude. Protože už to zlé JE. Tohle je celé špatně! Nevěděla jsem proč, ale něco ve mně křičelo, že s mou sestřičkou budou jen samé problémy a že to určitě nebude tak růžové, jak rodiče líčí. Ovšem řídila jsem se tím samým instinktem, co vždy, který mi napovídal, že aktuálně s tím nic neudělám a hlavní je udržet rodiče na své straně a nenaštvat je. Musí mě milovat. Musí!