část II. Therese Vogel 1.3

Přirozená schopnost téměř dokonalé lži, masek, přetvářky. To jí bylo vlastní. Snad to chování zdědila po své pravé matce... tak málo přirozenosti, spíše jako člověk, který už prožil spoustu bolesti. Kdo ví, zda jí to dala do vínku příroda, nějaký gen náležící rodu Tenebris Spiritis, či snad si to vypěstovala sama. Vzhledem k tomu, v jak laskavé a milující péči svých rodičů se nacházela, byla však ta třetí možnost velmi nepravděpodobná. Jen možná fakt, že její vrozené predispozice k Temnotě, ke skrývání se ve stínech, u ní nebyly potlačeny, a ona byla vrhnuta do nitra nepřátelského Světla, mezi běžnou, lidskou populaci. Snad to bylo tedy spojení všech těchto jevů, co zplodilo zrovna tuhle stránku povahy Therese.

Když musela do školky, velmi rychle se stalo, že si tam získala respekt ostatních v jejím věku. Neměla děti obecně v oblibě. A nezáleželo na tom, že ona sama byla dítětem. Neměla ráda jejich hloupé hry a ještě více, než děti obecně, nesnášela kluky. Kluci byli pro Therese ztělesněním zla a hlouposti. Naopak si však našla zálibu v komunikaci s většinou zaměstnanců. Dospělí jí byli blíže než hloupé děti, byť ty byly jejími vrstevníky. Bylo to zvláštní, ale ne přímo nápadné.

Díky jejím schopnostem hrát si na andílka a taktéž proto, že opravdu jako andílek v prvé řadě vypadala, si jí všichni dospělí brzy oblíbili. Na první pohled byla přece jen hodná, ochotná pomáhat a velmi soběstačná. Zároveň byla chytrá a ráda se učila novým věcem, ale stejně tak, když jste potřebovali chvíli klidu, mohli jste jí nechat samotnou, jen třeba s papírem a pastelkami, a věděli jste, že jí najdete na tom samém místě, s pěkným obrázkem, na kterém bude sic něco neidentifikovatelného, ale dítě bude nadšené, když se vrátíte a bude chtít vědět, jak tam má připsat věnování jako třebas: "Pro mou nejoblíbenější paní učitelku, Theresa." Díky tomu se také naučila poznávat a psát všechna písmenka dříve, než zamířila do školy, a stejně tak se brzy naučila počítat, což jí velmi bavilo a vůbec chtěla všechno umět co nejdříve a šlo jí poměrně snadno tuto vizi taktéž splnit.

Na druhou stranu však tím andílkem doopravdy nikdy nebyla. Snad ani nemohla být, vzhledem k jejímu původu. Tiše, skrytě, pro ty, kteří se jí nezdáli dostatečně důležití a ti, kdož byli dle jejích slov příliš hloupí a zlí, byla spíše malá Erinye. Nebylo dobré, aby Therese někdo vzal její oblíbenou pastelku, zatahal jí za vlásky či do ní žduchnul. Nikdy nezačala jako ostatní děti popotahovat či se dovolávat spravedlnosti u dospělých. Ona brala spravedlnost do vlastních rukou. Musela si vždy počkat, až se dospělí budou dívat jinam a pak se vrhla na nic netušícího hříšníka, který už dávno zapomněl na fakt, že jí kdysi něco provedl. Nečekaně. Agresivně. Zákeřně. Byla poměrně mrštná a i síly celkem pobrala, takže taktéž díky své nadprůměrné inteligenci, v tom dětském věku byla schopna přeprat i stejně staré, či o něco maličko starší kluky. Zvláště, když v její prospěch hrál vždy moment překvapení.

Teprve poté jim vždy připomněla, čím se provinili. A tak se brzy stala skrytě obávanou. Každý, kdo do ní byť jen omylem šťouchnul, při cestě dětí na oběd se jen děsil toho okamžiku, kdy mu to vrátí i s úroky. A to Theresa věděla. A užívala si to. Tu moc. Brzy dokonce poznala i fakt, že daleko horší, než samotný trest je pro ostatní děti čekání, než se rozhodne zaútočit. A proto jim to často připomínala.