A zase nepíše... nu, možná to není až tak hrozné, alespoň s deníkem ne, vzhledem k datu posledního příspěvku, ale co se týče příběhu mé drahé Ignitery, či aktuálně ještě Thie... je to celkem neslavné. Občas napíšu pár slovíček, ale většinou raději čtu, poslouchám hudbu a bavím se jiným způsobem. Koukám na Dr. House, což je jedna z těch nejméně zajímavých činností. Žiju v realitě více než dříve, to je pravda... a navíc jsem včera zjistila, že jsem se posunula zas o kousek dál.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsi mi ležela na klávesnici na stole a zabraňovala mi tak sedět u počítače, protože to bych tě musela vzbudit, aby ses přesunula. Bylas malé štěňátko, roztomilá kulička chlupů... to nešlo. A postupně si rostla. Z bezmocného hnědavého krtečka ses stala snad ještě více roztomilým hafíkem, nádherným mláďátkem, které mě dokázalo rozesmávat už jen svým vzhledem, plandavými oušky a udiveným výrazem ve tváři. Rostla jsi, ale tvá ouška tě předbíhala... když si je začala rovnat, vypadajíc jako netopýr, když byly delší než tvá tvář. Tehdy jsi byla tak neuvěřitelně... vtipná. A úžasná. Vyrostla jsi v krásnou, elegantní psí dámu, mou téměř vlčici, hrdého majestátního tvora, lovce jako já.

Jenže to byl ten problém... s mou agresivní povahou, s mou nenávistí vůči vlastnímu druhu.

Opravdu tohle ráno se zdá být dobrým... sice si stále nejsem jistá, co bych měla dělat, ale... tak nějak jsem se vrátila k tomu svému a jsem díky tomu... klidnější. Zpívám, píšu, bavím se s holkama z ALES, což mi vždycky moc pomáhalo a ani teď nenastala žádná výjimka. Popíjím banánové kafe a poslouchám, jak venku zpěv ptáků ruší protivné auta... avšak což... na to si člověk musí zvyknout. A když se trochu posnaží, tak to jde i celkem odfiltrovat... vybírat si jen to milé.

Nemůžu se znovu změnit v tu mrchu, kterou jsem byla.

Dlouho jsem si do "deníčku" nic nezapsala, viďte? Hm... vlastně, jak tak koukám na datum posledního článku očky Bestie, až tak hrozné to nebude. Ba naopak, zdá se, že mi spíše čas utíká příliš rychle... a to je snad i dobře, ne? Mít dojem, že jsem toho za tu dobu prožila dost...

Vrátila jsem se ke psaní, byť ještě nejsem u povídek. Jak je vidno, zrovna teď mi pomáhá se do nálady dostat má (dnes již nejstarší) OTRPG postava, která byla vytvořena jako můj vlastní charakter vybroušený do extrému.

 Prosím potlesk pro šílenou Ver, konečně jí došla ta jednoduchá pravda, že je jen člověk a tedy se mýlí a opakuje své chyby, na fakta musí přicházet několikrát a ujišťovat se tak o jejich pravdivosti. Lidstvo je nepoučitelné a zdá-se vyplývá to z toho, že sám člověk nepoučitelný je stejně tak. Protože se psalo datum 4. ledna 2014... stalo se to před více než dvěma lety, co jsem pochopila prve, že svobodu, po které tak toužím, si odpírám jen já sama. A pročpak to? Jednoduchá odpověď: Bojím se. A co je nejhorší, přesto mi na mě samotné nezáleží tak, jak by mělo...

 Další mé typické ráno... nechce se mi vstávat, však stejně nikdo není doma, takže mě za to ani nikdo nebude kritizovat, když si poležím. A tak ležím, uvažuji nad nesmrtelností brouka a cenou svého života... otravné a nudné. Donutím se protáhnout, na čtyřech jako kočka, sleduji svůj odraz v zrcadlech naproti posteli. Nechápu lidi, co ten pohled nemají rádi. Ano, jsem rozcuchaná, mám zplihlé vlasy, ale jsem to já, s úsměvem zákeřné šelmy, co s každým pohybem provokuje nepřítele, děsí a fascinuje svou kořist.

Už zase si připadám zoufale prázdná. Opět se dusím, ale přitom vím, že nemůžu dýchat jen proto, že vlastně nechci. Že ty křeče nejsou opravdové, jen se mi něco hlava snaží zoufale říct. Bolí to a já to vítám, protože to je pro mě důkaz života, který nemůžu ignorovat. Co bych bez té bolesti dělala? Nic... nejspíše bych sledovala strop a zkoušela něco najít v sucích na prknech, které jej tvoří.

Každopádně, byl to přece jen celkem dobrý den...

 Je to téměř celých 11 měsíců od chvíle, co jsem se pokusila svůj život proměnit s pomocí knihy Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Pravda, často jsem zapomínala, avšak zdařilo se mi mnohokrát do této knihy nahlédnout, stejně jako hledat útěchu v Denním naučení od Rhondy Byrne či si nechat vykouzlit úsměv na tváři nádherným románem Kurandera od Hernána Huarache Mamaniho.

 Po dlouhé době, nejspíše taktéž proto, že již mi scházela veškerá energie potřebná k životu, se mi podařilo se shodou náhod opět objevit na blogu velmi milého Posla světla, Lúmenn. Ta bytost mi vždy připomínala osobu, kterou bych ráda byla, však pro svůj strach jsem si vybrala Temnotu a snahu se ztratit ve stínech spíše, než abych se snažila získat život jako ona. Litovala bych toho,