Úsměv, zpěv a tanec... a pocit, že vám někdo do hlavy zatloukl hřebík. Zajímavá to kombinace... ale překvapivě ne špatná. Nebo alespoň nepůsobí tak, aby se člověku chtělo něco měnit. Svým způsobem mě začíná ta bolest... uklidňovat. Uspává, samozřejmě, protože na ní vypotřebuji většinu své energie, ostatně... proč by mi jinak náhle zachutnaly vločky, rychlý a dobře zpracovatelný zdroj energie, když nic nedělám? Život začíná být náročný, každý nádech je práce, občas těžší, než jindy, když se projeví nedostatek hořčíku a žebra náhle jakoby plíce svírala příliš pevně, až se do nich zabodávají. To však není případem dneška...

 Můj život je v posledních dnech nějak bez chuti. Člověk má nutkání něco dělat, něco vytvořit, má dokonce i nápady a ví, co by to mělo býti, avšak nakonec, když se pro to rozhodne... stane se to bezvýznamným, nudným. Chtěla bych dopsat mnoho ze svých příběhů... vždyť je mám stále v hlavě, vím, o čem budou, a vím, co chci psát... a pak si k nim sednu a ani jediná věta se v mé mysli nevynoří.