Tak... slíbila jsem si, že si budu psát tenhle... deníček? Asi tak nějak. Nejspíše nemám ráda deníčky. Asi proto ten můj fyzický, který mám už... počkat, přibližně něco přes sedm let, obsahuje jen nějakých dvacet, až třicet stránek – nechce se mi jej hledat a konkrétně to počítat. Vezměte si, kolik toho nakecám v jednom zápisku (v ohledu na daný formát stránku či alespoň větší část strany) a zjistíte, že pravidelné přispívání není nic pro mě. Ač je pravdou, že jsem psala částečně i na různé své blogy, alespoň v posledních letech (třech, přibližně?), takže něco schopna sesmolit jsem. Aby taky ne, když se považuji za "písálka", že ano?

Nuže... jaký-že byl dnešní (či již přesněji včerejší) den? Co zajímavého se událo?

Byl to dobrý den... měla bych to tak brát. Úterý, druhý den nového blogu, druhý den Bēstiae. A mé okolí mi náhle začalo pomáhat. Čímž nemyslím ty, od kterých byste to očekávali, nýbrž ty, jež svůj pobyt v mé blízkosti nijak zvláště ovlivnit nemohou. Mluvím tedy o Bei, Ivině pětileté vnučce. Běžně mám tendenci si po jejích návštěvách stěžovat na zvýšenou bolest hlavy a fakt, že to dítě mě vážně nehodlá nechat ani na chvíli na pokoji, avšak když se dětské nadšení trochu umírní (převážně tedy mluvíme o hlasivkách, které jsou jednoduše nadstaveny na příliš vysokou frekvenci) a člověk není úplně v hlubinách deprese, stává se návštěva velmi přínosnou. V prvé řadě, opravdu mě nehodlala nechat napospas svému osudu a cupitala za mnou neustále, zda jí pomůžu dělat kapání do rajské polévky (chápejte, zda to neudělám místo babičky), zda si s ní nezahraju Člověče, nezlob se, či jestli půjdeme po obědě s pejsky ven.

 Srdečně Vítám všechny čtenáře na svém novém blogu. Pro mě samotnou bylo stěhování překvapivé, vzhledem k naději na možnost, že by předchozí doména mohla být konečná. Nestalo se však tak a to bohužel z jednoho velmi nepěkného důvodu: Jména, pod kterým jsem blog zakládala, jsem se musela vzdát. Nebo spíše, nemusela, avšak v poslední době se mi spíše vysmívalo, než aby mě podporovalo a pomáhalo mi zůstat na stezce, kterou jsem si vybrala. To jméno znělo Vēra Nīkē, čili v podstatě něco jako "pravé vítězství". Problém byl v tom, že tohoto vítězství sama nad sebou jsem stále nebyla schopna dosáhnout, ani po stovkách dnů, co jsem jej používala. A později mi jednoduše zhořklo a já tedy se vrátila k jednoduššímu "Ver", které dříve označovalo jen jednu z mých osobností, ovšem již delší dobou jsem si touto přezdívkou nechávala říkat všeobecně.

 Teď však něco konkrétně k tomuto blogu, aktuálně Hīc vivit Bēstia čili ver.pise.cz.