Nový začátek

 Srdečně Vítám všechny čtenáře na svém novém blogu. Pro mě samotnou bylo stěhování překvapivé, vzhledem k naději na možnost, že by předchozí doména mohla být konečná. Nestalo se však tak a to bohužel z jednoho velmi nepěkného důvodu: Jména, pod kterým jsem blog zakládala, jsem se musela vzdát. Nebo spíše, nemusela, avšak v poslední době se mi spíše vysmívalo, než aby mě podporovalo a pomáhalo mi zůstat na stezce, kterou jsem si vybrala. To jméno znělo Vēra Nīkē, čili v podstatě něco jako "pravé vítězství". Problém byl v tom, že tohoto vítězství sama nad sebou jsem stále nebyla schopna dosáhnout, ani po stovkách dnů, co jsem jej používala. A později mi jednoduše zhořklo a já tedy se vrátila k jednoduššímu "Ver", které dříve označovalo jen jednu z mých osobností, ovšem již delší dobou jsem si touto přezdívkou nechávala říkat všeobecně.

 Teď však něco konkrétně k tomuto blogu, aktuálně Hīc vivit Bēstia čili ver.pise.cz. Proč zrovna Zde žije Bestiae? Nu, odpověď na tuto otázku je poměrně snadná... Bēstia znamená v překladu divoké zvíře a já jsem toto pojmenování kdysi začala téměř podvědomě používat vzhledem k osobám, které pro mě byly důležité a jež jsem věděla, že na ně nikdy nebudu moci zapomenout, protože jsou důležitou součástí mého života, který výrazně ovlivňují bez ohledu na čas, který jsem s nimi strávila či fakt, že by měl být daný vztah už dávnou historií. Zároveň se překvapivě hodilo i pojmenování "bestie" z důvodu, že jsem dané osoby nedokázala nenávidět – nemohla jsem k nim nic necítit, ale ani je nesnášet a proto jsem je měla ráda i přes možnost, že mi zrovna psychicky podkoply nohy či jak se říká "vrazily dýku do zad". Příkladem by mohlo být několik mých "nejlepších kamarádek", které mám stále v oblibě a myslím na ně s úsměvem na tváři, ač mi někdy do očí nahrnou slzy bolesti vzpomínky na dobu, kdy jsme se nepříliš přátelsky rozloučily. Teď však mám být Bēstia já sama a to pro sebe – proč vlastně? Neb to vidím jako vhodný způsob, jak pokračovat ve vlastní terapii, snaze vyhrabat se zpod té tíhy, kterou cítím díky snaze zbořit bloky ve své mysli. Najít lásku k sobě samotné, ne tu, kterou jsem byla schopna cítit dosud, ale bezpodmínečný cit, který by mi mohl pomoci být sama sobě oporou, aby mě nemuseli podpírat lidé kolem mě, kteří jsou – bohůmžel, či snad díky jim – často nestabilní a nespolehliví.

 Kritický jazýček by se jistě optal: "A co když tě za pár dní přestane bavit i tohle jméno?" Nu... můžu říct z dosavadních zkušeností, že "Ver" mi nejspíše nikdo neznechutí. Alespoň mi to zatím nepřipadá reálné vzhledem k faktu, že jako Ver jsem se (částečně či plně) nazývala vždy – od svého útlého dětství až do této chvíle – a tedy očekávám, že se mnou alespoň toto jméno zůstane po celý život. A pak je tu podtitul, který naštěstí můžu měnit tak, jak se mi zlíbí, bez ohledu na adresu blogu, takže... vlastně jsem si téměř jistá, že tato doména mi vydrží.

 O trvanlivosti čeho se však dá poměrně úspěšně pochybovat, bude má touha psát co nejčastěji zápisky a hlavně mít co psát. Chtěla bych přestat se nimrat jen ve svých pocitech a začít trochu žít i navenek, ostatně, to je úkolem každého človíčka na této planetě, no ne? Jak se mi to však zdaří, to dosud netuším... jak jsem psala v posledním článku na minulém blogu, který nebyl vůbec radostný, zatím jsem s tím měla velké problémy a dosud nevím, jak z toho začarovaného kruhu ven. Ovšem... Bēstia by měla být mým prvním krokem na této cestě. Nevím, zda to platí, avšak já si rozhodně držet palce budu...