Jen tak sedět a psát...

Byl to dobrý den... měla bych to tak brát. Úterý, druhý den nového blogu, druhý den Bēstiae. A mé okolí mi náhle začalo pomáhat. Čímž nemyslím ty, od kterých byste to očekávali, nýbrž ty, jež svůj pobyt v mé blízkosti nijak zvláště ovlivnit nemohou. Mluvím tedy o Bei, Ivině pětileté vnučce. Běžně mám tendenci si po jejích návštěvách stěžovat na zvýšenou bolest hlavy a fakt, že to dítě mě vážně nehodlá nechat ani na chvíli na pokoji, avšak když se dětské nadšení trochu umírní (převážně tedy mluvíme o hlasivkách, které jsou jednoduše nadstaveny na příliš vysokou frekvenci) a člověk není úplně v hlubinách deprese, stává se návštěva velmi přínosnou. V prvé řadě, opravdu mě nehodlala nechat napospas svému osudu a cupitala za mnou neustále, zda jí pomůžu dělat kapání do rajské polévky (chápejte, zda to neudělám místo babičky), zda si s ní nezahraju Člověče, nezlob se, či jestli půjdeme po obědě s pejsky ven. Pravda, vzhledem k mé obecně velmi nedobré náladě, jsem rozhodně nezapomněla protočit oči pokaždé, když mi potřetí až na pokus pátý, položila tu stejnou otázku. Ovšem zvládla jsem to... a užila si poměrně aktivní den. Nebo alespoň ne takový ten nudný stereotyp, který prožívám v běžných chvílích a ze kterého mě dokáže vytáhnout jen málokdo a vždy je to stojí příliš mnoho úsilí, než aby se snažili mě dokopat k takovému životu častěji. A navíc, často to skončí tím, že jen co se vrátím domů, jsem na tom hůře, než když jsem vycházela. Což je logické, vzhledem k tomu, že většinou prostě jen začnu užívat emocí a k těm lidem, kteří zvládnou mě navnadit na to, abych vylezla ze své bezpečné, Temné ulity kouknout se, jak vypadá ostré a pálivé Světlo, jsem kompletně upřímná. Což znamená, že se nepřetvařuji, neskrývám pocity a tím ani bolest. A říkám, co zrovna myslím, co mi hlavou probíhá v tu danou chvíli. Nebývá to zrovna to nejpříjemnější, po dnech plných snahy skrýt tepavou bolest ve spáncích, která mi někdy až vhání slzy do očí, občasné neschopnosti ráno vstát z postele, možná taktéž proto, že předtím třeba pár dní nespím, a i když se mi usnout povede, probouzím se unavenější, než spát chodím. Takže chvilkové radosti doprovází potoky slz, někdy i potlačovaný vztek a všechno to, co jsem pečlivě uzamykala uvnitř v posledních dnech až týdnech.

Co se týče mé agresivity... no, stále nejsem schopna to řešit úplně. Teď, v noci, když nemůžu spát, proto sedím, sleduji Revenge a nechávám přenášet své pocity do prostoru, kde nikomu neublíží. I když vím, že tak pouze kráčím zpět k té prázdnotě, něco mě nutí se tak chovat. A problémem je jako vždy strach. Nepěkná to emoce, která mě chrání a nahání zpět do náruče Temnoty, nehledě na to, jak často se nutím k návratu na Světlo a do reality, která nebývá zrovna přívětivá. Stále ta stejná písnička, kterou tu pěji, což? Že z toho ještě nejsem unavená... ovšem na druhou stranu, třeba díky OTRPG stále vidím, co je správné a co mi škodí. Snad na tom nejsem tak špatně jako ti, co celý den prosedí u jiných typů her... závislá jsem jen na psaní a čtení a má lenost z toho udělala slabost pro tento typ hry. A ač si uvědomuji, že to není úplně ideální stav, v nějakém smyslu slova mi to... vyhovuje. Ostatně, kdyby ne, nezůstávala bych u toho, že? Myslím, že mě to tak nějak udržuje na hladině... nebo možná to je jen zástěrka strachu. Bojím se toho, co by se stalo, kdybych se úplně vzdala své existence ve Stínu. Což už jsem jednou či snad vícekrát pronášela: "Kdybych přestala, možná bych začala žít. Nebo svůj život ukončila." A když člověk neví, která z těch teorií je pravdivá, ba dokonce když váhá, která je ta lepší, na kterou stranu by se chtěl přiklonit, až spadne z ostří dýky... jak by mohl mít odvahu zkusit to?