Je to prosím třetí den po mém výletu a mě stále ještě bolí nohy... nejsem si jistá, zda jsem na tom s tou kondicí vážně až tak blbě, nebo jen nezvládám strmé klopýtání ze svahu. A jak jsem si slíbila, že budu psát často? Mno... zatím mi to vychází tak tak, ale třeba dneska jen z důvodu, že bych nerada zase na deníček zapomněla. Každopádně, chemii jsem dala, zítra mě čeká poslední předmět, tudíž němčina, psychiatr začal spolupracovat, z nových prášků mi (zatím) není zle, takže výsledek uvidíme za pár týdnů a nepřekvapující je fakt, že opět budu fungovat na základě individuálního studijního plánu. A jsem líná, takže jediné, co píšu, jsou posty na OTRPG, protože tam mě to jednoduše nikdy neomrzí (alespoň na mé ALES ne, u těch ostatních je to na vážkách). Ale mám přepsaný prolog SH Lva, takže možná se k tomu dostanu, až si přestanu dělat těžkou hlavu s minulým školním rokem.

Měla bych se učit... vážně bych se měla učit. Avšak tak bohužel, tentokráte to nevyšlo. Či spíše díky všem Bohům, ať už jsou jakkoliv zvrácení a krvelační, protože dnešek mě po dlouhé době nabil energií a já si užila naprosto parádní výlet. Avšak hezky popořádku...

Vzhůru jsem sic jako vždy od sedmi, ovšem to neznamená, že bych v 9:57, když do mého pokoje vtrhla ségra, byla oblečená či měla přehled o tom, že už mám vyrážet s celou jejich bandou (parodií na rodinu, ve které je ségra tím nejrozumnějším a s nejsilnějším slovem, řekla bych – ne, pokud vás napadne, že tím pádem je vysoce inteligentní, musím vás upozornit, že tohle je ten druhý případ – ti dva jsou naprosto ztracené případy).

Zase jednou jsem si to připomněla. Díky mé kamarádce a starší, zkušenější a celkově šikovnější kolegyni z oboru psaní, Mátě, jsem se dostala až k hloubce mých problémů a zase jednou jsem si zavzpomínala na jednu z přednášek, které jsem si vyslechla při Semináři k problematice Středoškolské Odborné Činnosti, kterou jsem plánovala psát. Tématem byla: Charakteristika nadaných a pedagogické přístupy k nadaným žákům... a hovořila o tom doc. PaedDr. Jana Škrabánková, Ph.D a právě paní docentka na ně zapůsobila nejvíce. Nejen tím, jak mluvila, ale taktéž tématikou, ke které se vyjadřovala. Téměř se zatajeným dechem jsem jí poslouchala a sledovala, takže se mnohé z informací, o které se podělila, vryly hluboko do mé paměti.

Tak... slíbila jsem si, že si budu psát tenhle... deníček? Asi tak nějak. Nejspíše nemám ráda deníčky. Asi proto ten můj fyzický, který mám už... počkat, přibližně něco přes sedm let, obsahuje jen nějakých dvacet, až třicet stránek – nechce se mi jej hledat a konkrétně to počítat. Vezměte si, kolik toho nakecám v jednom zápisku (v ohledu na daný formát stránku či alespoň větší část strany) a zjistíte, že pravidelné přispívání není nic pro mě. Ač je pravdou, že jsem psala částečně i na různé své blogy, alespoň v posledních letech (třech, přibližně?), takže něco schopna sesmolit jsem. Aby taky ne, když se považuji za "písálka", že ano?

Nuže... jaký-že byl dnešní (či již přesněji včerejší) den? Co zajímavého se událo?

Byl to dobrý den... měla bych to tak brát. Úterý, druhý den nového blogu, druhý den Bēstiae. A mé okolí mi náhle začalo pomáhat. Čímž nemyslím ty, od kterých byste to očekávali, nýbrž ty, jež svůj pobyt v mé blízkosti nijak zvláště ovlivnit nemohou. Mluvím tedy o Bei, Ivině pětileté vnučce. Běžně mám tendenci si po jejích návštěvách stěžovat na zvýšenou bolest hlavy a fakt, že to dítě mě vážně nehodlá nechat ani na chvíli na pokoji, avšak když se dětské nadšení trochu umírní (převážně tedy mluvíme o hlasivkách, které jsou jednoduše nadstaveny na příliš vysokou frekvenci) a člověk není úplně v hlubinách deprese, stává se návštěva velmi přínosnou. V prvé řadě, opravdu mě nehodlala nechat napospas svému osudu a cupitala za mnou neustále, zda jí pomůžu dělat kapání do rajské polévky (chápejte, zda to neudělám místo babičky), zda si s ní nezahraju Člověče, nezlob se, či jestli půjdeme po obědě s pejsky ven.

 Srdečně Vítám všechny čtenáře na svém novém blogu. Pro mě samotnou bylo stěhování překvapivé, vzhledem k naději na možnost, že by předchozí doména mohla být konečná. Nestalo se však tak a to bohužel z jednoho velmi nepěkného důvodu: Jména, pod kterým jsem blog zakládala, jsem se musela vzdát. Nebo spíše, nemusela, avšak v poslední době se mi spíše vysmívalo, než aby mě podporovalo a pomáhalo mi zůstat na stezce, kterou jsem si vybrala. To jméno znělo Vēra Nīkē, čili v podstatě něco jako "pravé vítězství". Problém byl v tom, že tohoto vítězství sama nad sebou jsem stále nebyla schopna dosáhnout, ani po stovkách dnů, co jsem jej používala. A později mi jednoduše zhořklo a já tedy se vrátila k jednoduššímu "Ver", které dříve označovalo jen jednu z mých osobností, ovšem již delší dobou jsem si touto přezdívkou nechávala říkat všeobecně.

 Teď však něco konkrétně k tomuto blogu, aktuálně Hīc vivit Bēstia čili ver.pise.cz.