A tak se vzpamatováváme z šoku, který nám naši přátelé připravili. S Eri jsem dlouho nemluvila, nepsala jsem si s ní, neměla jsem nejmenší potřebu. Nebo spíše jsem se nechtěla zbytečně trápit. Možná tak. Protože když mi napsala, skončilo to hádkou. Možná ani ne hádkou, ale vyšlo to tak, že jsme si asi navzájem moc rozlámaly srdíčka, než abychom se přes to dokázaly přenést. Příšerka o tom chtěl se mnou mluvit, byla jsem na něj hnusná a zakázala mu to. Tak moc to bolí. Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet... vlastně pořád pořádně nechci, protože to pořád bolí. I když asi trochu méně. Čas možná přece jen hojí rány dostatečně účinně.