Poslouchám Daniela Landu (a sem-tam se směju hloupým komentářům pod videi na YouTube)... vždycky se k tomu vrátím, k hudbě, která mě doprovázela už od narození, ba dokonce, pokud je to možné, na mě měla vliv už předtím. Daniel Landa a Jaromír Nohavica, pro mě asi navždy nejlepší zpěváci všech dob (snad taktéž proto, že s nimi všechny ostatní zpěváky srovnávám, většinou poslouchám jen zpěvačky)... ono, co se v mládí naučíš... Každopádně, mě to mimo jiné dovedlo zpátky na můj blog. Poslední dobou jsem totiž byla až moc ve světě, který mi donedávna nebyl moc znám – ve světě her počítačových a mobilních, což najednou vůbec nechápu, jak jsem mohla místo psaní a čtení raději mačkat tlačítka jako nějaká cvičená opička. Bohužel to zabíralo příliš mnoho z mého času, byť mimo to jsem se překvapivě taktéž dostala i ven z baráku, ale o tom jindy...