Prosím potlesk pro šílenou Ver, konečně jí došla ta jednoduchá pravda, že je jen člověk a tedy se mýlí a opakuje své chyby, na fakta musí přicházet několikrát a ujišťovat se tak o jejich pravdivosti. Lidstvo je nepoučitelné a zdá-se vyplývá to z toho, že sám člověk nepoučitelný je stejně tak. Protože se psalo datum 4. ledna 2014... stalo se to před více než dvěma lety, co jsem pochopila prve, že svobodu, po které tak toužím, si odpírám jen já sama. A pročpak to? Jednoduchá odpověď: Bojím se. A co je nejhorší, přesto mi na mě samotné nezáleží tak, jak by mělo...

 Další mé typické ráno... nechce se mi vstávat, však stejně nikdo není doma, takže mě za to ani nikdo nebude kritizovat, když si poležím. A tak ležím, uvažuji nad nesmrtelností brouka a cenou svého života... otravné a nudné. Donutím se protáhnout, na čtyřech jako kočka, sleduji svůj odraz v zrcadlech naproti posteli. Nechápu lidi, co ten pohled nemají rádi. Ano, jsem rozcuchaná, mám zplihlé vlasy, ale jsem to já, s úsměvem zákeřné šelmy, co s každým pohybem provokuje nepřítele, děsí a fascinuje svou kořist.

Už zase si připadám zoufale prázdná. Opět se dusím, ale přitom vím, že nemůžu dýchat jen proto, že vlastně nechci. Že ty křeče nejsou opravdové, jen se mi něco hlava snaží zoufale říct. Bolí to a já to vítám, protože to je pro mě důkaz života, který nemůžu ignorovat. Co bych bez té bolesti dělala? Nic... nejspíše bych sledovala strop a zkoušela něco najít v sucích na prknech, které jej tvoří.

Každopádně, byl to přece jen celkem dobrý den...