A zase nepíše... nu, možná to není až tak hrozné, alespoň s deníkem ne, vzhledem k datu posledního příspěvku, ale co se týče příběhu mé drahé Ignitery, či aktuálně ještě Thie... je to celkem neslavné. Občas napíšu pár slovíček, ale většinou raději čtu, poslouchám hudbu a bavím se jiným způsobem. Koukám na Dr. House, což je jedna z těch nejméně zajímavých činností. Žiju v realitě více než dříve, to je pravda... a navíc jsem včera zjistila, že jsem se posunula zas o kousek dál.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsi mi ležela na klávesnici na stole a zabraňovala mi tak sedět u počítače, protože to bych tě musela vzbudit, aby ses přesunula. Bylas malé štěňátko, roztomilá kulička chlupů... to nešlo. A postupně si rostla. Z bezmocného hnědavého krtečka ses stala snad ještě více roztomilým hafíkem, nádherným mláďátkem, které mě dokázalo rozesmávat už jen svým vzhledem, plandavými oušky a udiveným výrazem ve tváři. Rostla jsi, ale tvá ouška tě předbíhala... když si je začala rovnat, vypadajíc jako netopýr, když byly delší než tvá tvář. Tehdy jsi byla tak neuvěřitelně... vtipná. A úžasná. Vyrostla jsi v krásnou, elegantní psí dámu, mou téměř vlčici, hrdého majestátního tvora, lovce jako já.

Jenže to byl ten problém... s mou agresivní povahou, s mou nenávistí vůči vlastnímu druhu.