Každý má osobnost rozdělenou na několik frakcí. To je normální, ne? Alespoň v to doufám, nejsem si jistá. Co je to "normalita"? Jak vypadá "normální funkční psychika člověka"? Někdy se obávám, že řeknu něco, co bude zavánět něčím divným, neobvyklým, zvláštním. Tak moc se bojím toho, že bych byla "nenormální" a přitom nejsem schopna jít s davem. To není neobvyklé, ne? Vždycky je tu nějaký spor. Každý z nás v sobě nějaký má, ne?

Jenže mám takový dojem, že jedna má součást se rozhodla, že bude dobrem a označila tu druhou za zlo. To už je špatné. Opět bych z toho udělala otázku, ale bude lepší, když zkusím hledat odpovědi a ne další dotazy. Jednoduše napíšu, co si myslím, tedy to, co bych pravděpodobně nikdy nevyřkla, a uvidíme, co z toho bude.

Uplynulo mnoho dní od chvíle, kdy jsem napsala svůj poslední zápisek. Příliš mnoho. Bohužel, musím se přiznat, že za tu dobu jsem stihla sejít z cesty, kterou jsem si vyznačila a nyní se tedy snažím o obnovení svého původního předsevzetí. Stalo se mnoho zlého, díky čemuž jsem se stala znovu tou vystrašenou malou holčičkou a opětovný nástup do školy na mě tedy lze pozorovat velmi jednoduše. Ač ke smůle mi je to, že největší konflikty jsem prožila doma a proto se již ani zde necítím opět bezpečně. Emocionálně bezpečně, samozřejmě... ovšem to je pro mě aktuálně to hlavní.

Perfektní... takže ten první odstavec jsem psala, aby bylo jasno, ve čtvrtek ráno. Od té doby to šlo hodně z kopce...